Po přeslici II: Archívy StB – Minulost mává nám

Kdo nic nedělá… Tato stará a u nás v minulém režimu velmi oblíbená pravda má stále svoji platnost. I když se dá vyložit všelijak, výsledek je týž. Všichni, kdo se po okupaci naší země v roce 1968 mlčky a tiše (a většinou neradi) se stavem věcí veřejných smířili a nic proti němu nepodnikli, mají dnes čistý štít. Dokonce i všichni, kdo politické perzekuci aktivně pomáhali – jen samotných příslušníků Státní bezpečnosti bylo prý kolem třinácti tisíc (a desítky tisíc lidí s nimi nějak spolupracovaly) –, jsou paradoxně taky čistí. Lustrační zákon, prověrky Národního bezpečnostního úřadu, to jsou dnes cáry papíru, které nic neznamenají.

Paradoxně jsou po sametovém převratu nejvíc na ráně ti, kteří proti minulému režimu bojovali a někteří se s ním taky zapletli. Tušil snad někdo v těch strašných časech reálného socialismu, prošpikovaných estébáky a jejich donašeči, že to jednou skončí? Vždyť režim, založený na faktu ohromné síly okupační armády a postavený na strachu a vydírání svých obyvatel přes práci a především přes děti, to měl zmáknuté na věčné časy! Koho by napadlo, že se u nás ty věčné časy tak náhle a bezbolestně zhroutí? Že se otevřou archivy a na povrch vyplavou informace, které měla spolknout tajná věčnost?

Archivy Státní bezpečnosti ovšem neobsahují důkazy o tom, jak se chovali její příslušníci, a tak se dnes ti, kteří tlak na obyvatele socialistického Československa páchali, nesoudí. (Za násilí při výsleších jich bylo tak nějak odsouzeno, že by se to spočítalo na prstech jedné ruky – jakkoliv právě prsty při své práci některým vyslýchaným rádi pálili.) Nesoudili a nesoudí se ani čelní představitelé komunistické strany a vlády, kteří ten estébácký teror proti skupině nepoddajných obyvatel nařizovali a kryli. Gustáv Husák si umřel pěkně v klidu, Lubomír Štrougal si žije pěkně v klidu, Milouš Jakeš to samé v bleděmodrém a ještě žvaní v televizních dokumentech o časech minulých, jak nikdo nikomu v ničem nebránil… A baterie malých, a přesto veledůležitých udavačů a tajných spolupracovníků, špiclů, spíš slouhů, kteří uměli svým donášením ztrpčit život i v těch nejsoukromějších sférách a intenzivně tak spoluvytvářeli tu zastrašující fízlovskou všudypřítomnou moc, taky nic.

Na paškál se dostávají lidé, kteří proti režimu aktivně vystupovali, na kterých StB pracovala, jež honila, vyslýchala a některé i věznila. Největší paradox naší svobodné doby je fakt, že při odhalování těch, kteří svoji disidentskou roli nezvládli, kteří se zlomili anebo jen hráli svoji hru, při níž něco řekli a někoho shodili v domnění, že tím pomůžou své věci, a mysleli si, že mají vše pod kontrolou a jsou to oni, kdo tahá za delší kus provazu… zkrátka největší paradox je ten, že tyto lidi odhalujeme na základě záznamů a zápisů jejich, pardon, našich estébáků, fízlů.

Cibulkovy seznamy. Vzpomínám si, jak jsem je, hned co po revoluci vyšly, někde v Praze koupila a doma je pak otvírala velmi rozechvěle. Věděla jsem sice, jak jsem se při výsleších chovala a že jsem kromě jednoho výslechu, který mi přišel dokonale směšný (ptali se mě totiž, kolik mi táta posílá z ciziny peněz, a on mi přitom žádné neposílal), nikdy nic estébákům nepodepsala, věděla jsem to a stejně jsem se bála, že v nich budu uvedená.