Po přeslici I

Poslouchám poslední CD Leonarda Cohena You want it darker. Poslouchám píseň Leaving the table (Opouštím stůl) a přitom si ke stolu sedám. Je to nádherná píseň. Jímavá, prostá, hluboká. Je v ní všechno, co může člověk říct, když má čas loučit se s životem. A když je básník a muzikant par excellence, jakým Cohen byl.

Vzpomínám na lidi, kteří v minulém roce zemřeli a kteří v mém světě zanechali silnou stopu. Myslím na Leonarda Cohena, Věru Čáslavskou, Radima Hladíka. Opustili stůl, jsou ze hry, jak zpívá Leonard, ale stejně jako Leonard tu pořád nějak budou. Skrze své činy, své lidství, svou statečnost, nadání a práci, do níž to nadání svou pílí přetavili.

Rekapituluju si, co se mi v minulém roce líbilo tak, že to ve mně ještě dlouho rezonovalo.

Almodóvarův film Julieta. Skvěle natočený (nádherné, silné, barevně prokomponované záběry, které se dnes ve filmu tak málo vidí a které v televizi nevyniknou), skvěle napsaný (podle povídky Alice Munroové) a skvěle zahraný. Je to film, který můžou opravdu ocenit a pochopit především ženy, mámy. Pedro Almodóvar natočil hlubokou sondu do ženské duše, ale i do soukolí života, kdy náhody a nehody zamotají klubko rodinných a rodičovských vztahů stejně křehce a neuchopitelně, jako kreslí mráz své krajkoví. Tak jako se v teple mrazivé krajkoví zničeho nic a přitom navždy rozplyne, stejně se to může stát se vztahy uvnitř rodiny. Kolik nedorozumění a drobných nenápadných detailů vytvoří drama, tragédii, kterou nelze odestát. A kolik úsilí a smutku (a další rodinná tragédie) způsobí, že k sobě matka s dcerou zase najdou cestu.

Koncert Prague Cello Quartet v rámci festivalu Talichův Beroun. Čtyři hráči na violoncello – Jan Zvěřina, Petr Špaček, Jan Zemen a Ivan Vokáč — předvedli něco, co jsem na koncertu vážné hudby zažila jen u Jiřího Stivína a jeho Pocty svaté Cecílii, což není tak úplně standardní vážnohudební projekt. Prague Cello Quartet předvedl, že klasická muzika se dá prezentovat tak, že se nejen výborně a se vší vážností zahraje, ale taky se v pauzičkách mezi skladbami proloží chytrým suchým pěkným anglickým humorem. Stalo se, že jsme se my, diváci a posluchači v sále, chvílemi fakt popadali smíchy za břicho. Čtyři mladí muzikanti nám dokonce v průběhu koncertu předvedli malou divadelní krásně potrhlou etudu (trochu mi to připomínalo senzačně ulítlé improvizace Jaroslava Duška a jeho přihrávačů), kterou dokázali zahrát a načasovat tak, aby skončila v nejlepším. (To je dnes taky velké umění, skončit v nejlepším, tati, klobouk dolů!) Nakonec nám ti čtyři violoncellisté zahráli i hity na přání – a to byl odvaz na entou a obrovské juchuchu, které spořádané berounské publikum zažilo v rámci festivalu Talichův Beroun jen jednou, když tu vystupovala Ida Kelarová se svým dětským souborem Romano Drom. To sice byl odvaz, ale nebyla to tak čirá, báječná a osvobozující sranda.