Prázdniny s Putinem

Nikdy netušíme, kdy se objeví – říká mi drobný, vysušený stařík s tváří spálenou sluncem. „Ale že je tady, to poznáme hned. Nebe se skoro zatmí vrtulníky!“ povídá a slovo „vrtulník“ působí nepatřičně v kulisách, v nichž jako by se zastavil čas.

Stojíme na břehu Jeniseje, v kraji odlehlém tak, že si to Evropan nepřivyklý sibiřským dálavám ani nedokáže představit.

Je to už pár let. Půl dne jsme se sem kodrcali v gazíku, pak přestoupili do motorového člunu, který nás donesl až sem, ke dvaasedmdesátiletému tuvinskému pastevci Dukar-oolu Maskyr-oolovi. Pan Maskyr-ool býval jedním z obyčejných sibiřských dříčů – většinu života kočoval se svým stádem krav, ovcí a koní na léto do hor, aby se blíže k podzimu vrátil dolů k řece.

V jeho mládí tu bývala ta nejmalebnější dolina řeky Jenisej, jenže pak přišli sovětští plánovači a vybudovali zde Sajano-šušenskou přehradní nádrž. Její vodní hladina je všude kolem, samotná hráz se však nachází v sousedním Chakasku. S 6 400 MW přesahuje trojnásobně kapacitu našeho Temelína a je tak nejvýkonnější vodní elektrárnou v Rusku. Sovětská moc tu kdysi slibovala ráj na zemi – šťastné pionýry plavící se na výletních parnících jenisejského moře a nekonečné příděly elektřiny zdarma.

Z komunistických slibů však nezbylo nic. Elektřiny je dnes v Tuvě nedostatek a je jedna z nejdražších na Sibiři. A sami Tuvinci přišli o ta nejmalebnější místa své vlasti, zatopila je voda. A s nimi skythská i turkická pohřebiště a další, nikdy pořádně neprozkoumané památky dávného osídlení.

A fotili a fotili