Velké dobrodružství. Po stopách Emila Holuba

Velké dobrodružství, právě tak se jmenuje jedna z knih, v nichž Emil Holub popisuje své zážitky ze sedmi let strávených v Africe v předminulém století. Lvi, sloni, krokodýli, nespoutaná řeka Zambezi, nebezpeční domorodci… Divokost je svůdná, obzvlášť hezky se o ní čte z klidu domova. Emil Holub však nebezpečí zažíval na vlastní kůži.

Jaké bylo před půldruhým stoletím cestování do neznáma? A co z něj zbylo dnes?

Rodákovi z Holic v Čechách bylo necelých pětadvacet let, když 1. července 1872 vystoupil v Kapském Městě z lodi poprvé na africkou půdu. Příjezd na jih kontinentu byl naplněním jeho snu: od dětství hltal cestopisy, byl zamilovaný do velkých objevitelských podniků a téhle posedlosti Emil Holub podřídil všechno.

V rámci příprav na vysněné expedice – a na otcovo naléhání – vystudoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě medicínu. Tato odbornost se mu pak v Africe náramně hodila. Záhy získal zaměstnání jako lékař v bohatých rodinách a posléze i v diamantových dolech v Kimberley, takže mohl našetřit dost peněz na kratší výpravy, říkalo se jim tenkrát „vědecká safari“. Podnikl celkem tři, přičemž během té poslední, v roce 1875, dorazil až na hranici mezi dnešní Zambií a Zimbabwe. Tedy přesně do těch míst, o kterých od dětství čítával v knihách Davida Livingstonea, jenž zde, na řece Zambezi, o dvacet let dříve objevil impozantní vodopády. Tak obrovské, že se ukázaly být těmi největšími na celé planetě – 1 700 metrů široké, voda zde padá z výšky 108 metrů. Livingstone je pojmenoval na počest své panovnice jako Viktoriiny. Avšak i Emil Holub, který k nim dorazil zřejmě jako jeden z prvních desítek bělochů v historii, si připsal jedno důležité absolutní prvenství. Byl to právě on, kdo na místě provedl nezbytné kartografické práce, na jejichž základě vytvořil a v roce 1879 i publikoval první mapu Viktoriiných vodopádů. Tím se navěky zapsal do historie objevování afrického kontinentu.

Od vodopádů se Holub dál plavil po proudu Zambezi, avšak tragicky ztroskotal. V řece se utopili jeho veslaři, většina sbírek i cestovní deníky.

Přispěl i císař

Po návratu do rodných Čech uspořádal Emil Holub africkou výstavu na Střeleckém ostrově. Byl to jeden z posledních Holubových komerčních úspěchů. České Národní muzeum o jeho sbírky nejevilo zájem, větší pozornosti se Holubovi dostávalo v metropoli rakousko-uherské monarchie – ve Vídni. Boj za českou identitu se rozbíhal stále více, a tak byl kosmopolitní Emil Holub, který se ve Vídni cítil lépe nežli v provinční Praze, trnem v oku některým českým nacionalistům. I proto, že získal podporu pár rakouských spolků a na nadcházející expedici, už opravdovou, velikou, mu přispěl sám císař.

Nakonec si šestatřicetiletý cestovatel ve Vídni našel také nevěstu. Osmnáctiletá Rosa Hoff byla tak talentovaná, že se naučila i česky i anglicky. A také dobře střílela. V Čechách jí říkali Růžena.