Nevadí, přijdeme si pro samopal zítra. Reportáž z Ukrajiny

Post Image

Nevadí, přijdeme si pro samopal zítra. Reportáž z Ukrajiny

Play icon
14 minut
Kyjev bombardovaný ruskými silami. Únor 2022.

foto Profimedia.cz

Vyhlášení války mě zastihlo na čáře bojů mezi Ukrajinou a separatisty. Vydal jsem se do Kyjeva a potkával ty, kteří chtěli nebo potřebovali před ruskou armádou ujet, i ty, kteří se naopak chtěli postavit s kalašnikovy proti tankům. Poznával jsem, že Rusko ani Ukrajina už nebudou jako dříve.

Budívám se brzy. Ve čtvrtek 24. února ve městě Avdiivka na východě Ukrajiny se to stalo také. Podíval jsem se na zprávy a pustil si právě zveřejněný projev Vladimira Putina, ve kterém oznámil útok na Ukrajinu. Tušil jsem, že to bude zlé už od chvíle, kdy uznal nezávislost dvou separatistických republik. Přesto musím říct, že se mi rozklepaly nohy. Když jsem viděl Putinův výraz a slyšel jeho dikci, se kterou de facto vyhlašuje válku Západu, bylo mi z toho fyzicky špatně.

Chlebem a solí

V Avdiivce jsou lidé na zvuky vybuchujících raket docela zvyklí. V blízkosti se válčí už osm let a zejména na začátku konfliktu v roce 2014 tam přilétalo dost munice z obou stran, od separatistů i od ukrajinské armády. 24. února po rozednění vypadal ještě chvíli život normálně, o půl sedmé ráno lidé venčili na ulicích psy. Během pár hodin se ale ulice vyprázdnily, lidé se bezděky začali najednou víc bavit šeptem. A více než jindy se začaly ozývat proruské hlasy. Jeden můj známý mi najednou povídal: „Kam byste jezdili, zůstaňte tady, budeme je vítat chlebem a solí.“

Na ulicích ale byly slyšet i skupinky mužů, kteří se bavili o tom, kam postavit auta, ze kterých se budou bránit. Na Ukrajině se od začátku ledna mohou dobrovolníci hlásit do takzvané teritoriální obrany. Jak moc je ale tenhle nový koncept už funkční, to si netroufnu odhadovat.

Rakety byly dál slyšet spíš zpovzdálí, podobně jako tomu tady bývá, ale štěkání kulometů už se hodně přiblížilo. Odhadoval bych, že to mohlo být pár set metrů od středu města. Nebyl to úplně příjemný pocit. S německou kolegyní, novinářkou Andreou, jsme se rozhodli, že se vydáme do Kyjeva. Ve chvíli, kdy by nás předjely ruské tanky, bychom mohli v Avdiivce nebo v okolí uváznout a cesta do hlavního města by klidně mohla trvat deset či více dnů.

Odjeli jsme proto taxíkem do města Pokrovsk, kde jsme si objednali hotel s tím, že ráno jede vlak do Kyjeva. Když jsem se ještě k večeru zašel na nádraží podívat, čekala tam spousta zoufalých lidí, kteří se chystali utéct. Na fašisty, o kterých mluvil ruský prezident, rozhodně nevypadali, to spíš na mladé liberály.

Podpořte Reportér sdílením článku