Soudný den sibiřského Ježíše

Začalo to v době, kdy se hroutilo sovětské impérium a celý Východ se najednou topil v bezbřehé svobodě – a ve fantasmagorické ezoterice.

Tehdy, v roce 1991 a ještě pár let po něm, se nedalo spolehnout na nic tak dobře jako na to, že během dvoutýdenní cesty vlakem z Užhorodu do Vladivostoku potkáte přinejmenším dva blouznivce, již se budou vydávat za reinkarnaci Ježíše Krista. A pak taky, že za vámi přijde nejméně jedna jurodivá Panna Maria, která má jediný plán: Krista porodit. A že před Kyjevským nádražím v Moskvě bude stát špalír zubožených sovětských babiček, které se vám budou snažit prodat cokoliv. V jedné ruce karton cigaret a v druhé pornografické časopisy.

Církev posledního zákona

Tehdy se i na jižní Sibiři objevil Mesiáš. Bylo mu třicet a začal si říkat Vissarion, ač do té doby to byl Sergej Torop: řadový dopravní policista z města Minusinsk, pět set kilometrů jižně od Krasnojarsku. Nosil rudé tuniky, dlouhé vlasy a vousy a od pouťových obrázků Spasitele byl k nerozeznání. 18. srpna 1991 – přesně v den, kdy pravověrní komunisté zahájili (nakonec neúspěšný) pokus o svržení reformního vůdce Gorbačova – se Vissarion prohlásil za Syna Božího. Mluvil o konci světa a se svým učením, směsicí křesťanství, víry v reinkarnaci i v mimozemšťany, cestoval nejen po Rusku. Dával audience i na Ukrajině, v Bělorusku, projel Československem, kázal v Německu. A za ním se táhly davy.

Poté, co na ruském ministerstvu spravedlnosti oficiálně zaregistroval svou Církev posledního zákona, odvedl své ovečky dál od civilizace. Pryč od falše, sprostoty, konzumu a všech druhů násilí. Stovky rodin prodávaly své byty v Moskvě, Leningradu či v Kazani a odjížděly do Petropavlovky, Čeremšanky či Žarovsku, na totální periferii i tak periferního kuraginského okresu. Dál už byly jen neprostupné hvozdy, Tuva a Mongolsko. Peníze za prodané byty, rodinné cennosti a zlato tehdy dávali do společné kádě. Vše ve prospěch celku – stejně jako v 15. století radikální husité při stavbě jihočeského Tábora. Ti nejskalnější dokonce utržené bankovky, symbol hříšného světa, pálili.

Od místních úřadů se Vissarionovi podařilo získat 250 hektarů země v panenské divočině na severní straně Sajanských hor, uprostřed tajgy a pár kroků od krásného jezera Tiberkul. Tohle místo, které pojmenoval Chrám Svítání, se mělo stát hlavním městem nového světa. Jejich světa, který přijde po tom starém, jehož konec už prý je blízko. Protože tu strašnou a nevyhnutelnou katastrofu přežijí jen připravení – ti, kdo jsou schopni vybudovat soběstačné společenství založené na pochopení, lásce, moudrosti a soucitu.