Válka bez vítězů

Objeví se jako malá tečka na druhém konci liduprázdné ulice. Ten muž se pohybuje krokem tanečního mistra. Kličkuje mezi pomačkanými vraky vyhořelých aut. Opatrně zvedá nohy mezi ostrými kusy pomuchlaného střešního plechu, skoro jako by tancoval tango. Slow, slow, quick, quick. Pomalu, pomalu, rychle, rychle.

Pečlivě našlapuje mezi dětskými hračkami a oblečením, které se vysypalo z rozbitých skříní, mezi vším tím svinčíkem, jenž kdysi býval domovem: tedy než začátkem října přiletěla z ázerbájdžánské strany raketa a celou jižní část pětipodlažního domu v ulici Admirála Isakova v centru Stěpanakertu – hlavního města Armény ovládaného Náhorního Karabachu – rozsekala na maděru. Tlaková vlna vyvrátila panely a vymlátila okna široko daleko.

Onen muž dojde ladným krokem ke zčernalému průchodu, a až tehdy si ho můžu pořádně zblízka prohlédnout. Hnědé tesilové sako, tmavé kalhoty s puky, bekovka na šedivé hlavě. Pak zmizí v útrobách rozšklebeného baráku, hravě vyběhne temnou chodbou do třetího patra, strčí do dveří vlevo od schodiště. Vstoupí do prostoru, který ještě před pár dny býval ložnicí, rozhlédne se po rozmlácené místnosti plné suti, prachu, skla, zbytků okenních rámů i laciné dřevotřísky ze sovětské obývací stěny.

Pak sebere z křesla rudý vlněný pléd a konečně promluví. „V krytu už začíná být zima,“ řekne.

•••

V protileteckém krytu žije Džamal Tadevosjan, třiaosmdesátiletý penzionovaný arménský novinář s figurou i pohyby mladíka, už od 27. září. Hned od toho rána, kdy se pradávný spor mezi dvěma kavkazskými zeměmi, Arménií a turkickým Ázerbájdžánem, dostal do své poslední žhavé fáze a na Stěpanakert dopadly po letech zase první bomby.