Poslední voják
9. srpna 2020
Reportér 08/2020 · Číslo 72Poslední voják
Od konce druhé světové války nás dělí pětasedmdesát let – zdá se to dlouhá doba, letos navíc kvůli koronavirové pandemii nezbylo na vzpomínání na největší konflikt v lidských dějinách moc času. Jenomže se říká, že válka doopravdy končí až s pohřbením posledního padlého vojáka. A těch nepohřbených země stále ukrývá miliony. Tisíce mužů a žen v Rusku po nich pátrají, aby jim vrátili jména i rodiny. Pomáhají nám nezapomenout. Daří se jim to?
Rtuť teploměru má blíže k čtyřicítce než ke třicítce a slunce jako by tu nenávidělo všechno živé. Bojiště stalingradské bitvy. Zástup mužů v maskovacích uniformách kráčí vyprahlou stepí. V rukou však nedrží pušky a samopaly, nýbrž rýče a lopaty, přes ramena nemají kulomety, ale detektory kovů. Každý, kdo chce přežít dnešní horký den, vláčí pětilitrový kanystr s pitnou vodou. Procházejí ostrými travinami, které dávno ztratily zelenou barvu. Je pozdní léto, srpen. Před sedmasedmdesáti lety na den přesně, 21. srpna 1942, zuřilo v těchto místech peklo. Hitlerův wehrmacht překročil řeku Don, jejíž hladina se bezelstně třpytí za našimi zády; rozhořela se tak zoufalá, hrdinská, tragická, krvavá, přelomová, brutální, nezapomenutelná a legendární bitva o Stalingrad. Největší bitva dějin. Bitva bitev. Klíčová porážka nacistického Německa, obrat v druhé světové válce. Ztráty? Dva miliony mužů. Velká část z nich tu stále leží nepohřbena. Všude okolo nás. Pod našima nohama.
Tady to začalo. Muži s nákladem na ramenou projdou kolem písčité jámy, z níž jako vyhřezlá střeva vylézají zrezlé německé kulometné pásy. Z půlky nevystřílené, plné ostrých patron s vyraženým rokem výroby: 1936. Kromě křidélek, která tam zůstala po explozi ze sovětské minometné střely, jež kulometné hnízdo zlikvidovala, tady nic dalšího k nalezení není. O pár metrů dál se v prašné prsti válí pokroucené torzo sovětské pušky Mosin – v nábojové komoře je stále neodpálená mosazná patrona. Musel to být další přímý zásah. Střepiny jsou všude.
Nic z toho naše muže nijak zvlášť nezaujme, mají jiný cíl. Projdou ještě dalšího čtvrt kilometru a vrátí se tak k místu, kde včera vykopali sovětskou helmu. A botu. A v botě nohu. Pracují pomalu a pečlivě. Nesnesitelně pomalu a pečlivě v tomhle smrtelném vedru, před kterým není kam utéct. Nejdřív jámu rozšíří, pak ji začnou prohlubovat. Prach se jim lepí na zpocená těla. Jak půdu odebírají, objevují kosti, lidské pozůstatky. A pod nimi další. A další. A další. Nakonec odhalí čtyři těla.
„Na jaře jsme jich našli dvaašedesát, ale letos v létě jsou to naši první. To tys nám přinesl štěstí!“ plácá mě po zádech usměvavý, čerstvě třicetiletý Vlad Kuzmin. V zelených kalhotách, pruhovaném námořnickém triku s lodičkou na hlavě sám vypadá jak hrdina sovětských válečných filmů. To on řídí tuhle partu dobrovolníků, kteří se sem ve svém volném čase trmácejí dvakrát ročně tisíc kilometrů autobusem z rodného Tatarstánu.
„Odhady se různí, ale zem stále ukrývá něco mezi dvěma a čtyřmi miliony neznámých, nikdy nepohřbených vojáků, kteří se z východní fronty druhé světové války nevrátili domů. Je naší povinností se o ně postarat. A když to jde, vrátit je jejich rodinám,“ vysvětluje mi Vlad, který se dříve plavíval na lodích v Adenském zálivu, aby je bránil před somálskými piráty. Dnes tenhle táta dvou malých dětí pracuje jako těžař ropy. K tomu vede oddíl, který si říká Bojové bratrství. Sdružuje především válečné veterány a je součástí Ruského pátracího hnutí, velké všeruské dobrovolnické organizace. Za posledních sedm let našlo čtyřicet tisíc jejích členů po Rusku ostatky 150 000 padlých v druhé světové – nebo jak se tady říká Velké vlastenecké válce. Mottem se jim stala věta Alexandra Suvorova, neporazitelného ruského vojevůdce 18. století: „Válka neskončila, dokud není pohřben poslední padlý voják.“
Podpořte Reportér sdílením článku
Specializuje se na reportáž a dokument.