Všichni krásní sobi

Jako by ten kraj vypadl z románů Jacka Londona. Nejméně dotčený kus země u hranic asijské části Ruska, přímo uprostřed jižní Sibiře. Neprostupná tajga plná jehličnanů, jezer a travnaté tundry, to vše v regionu o velikosti Slovenska s pouhými šesti a půl tisíci osadníky. Zatímco v místním jazyce se tohle území jmenuje stejně jako jeho původní turkičtí obyvatelé Tožu, Rusové ho nazývají Todža, a dnes už nikdo neví, co to jméno přesně znamená. Je to nejvýchodnější a největší okres divoké Republiky Tuva. Kraj pastevců sobů a lovců medvědů. Medvědy se zde stále vyhubit nepodařilo. Se soby je to ovšem horší.

Malí velcí muži

Saji-Belekovi je deset, ohání se obrovskou sekerou na hrubě otesaném březovém topůrku a štípe dříví. Patnáctiletý Uran-Saj přikládá ta polena do ohně, na kterém sedmnáctiletý Eduard v zašlém hliníkovém hrnci plném bublajícího oleje smaží jednu placku za druhou, až jich je, zlatavých a křupavých, plný lavor.

Sobi se toulají někde vysoko v tundře a přicházejí jen na chvíli ráno a večer, kdy je kluci podojí. Sobí mléko pak lijí do čaje. Není ho moc, z jedné laně stěží půl sklenice. Zato je husté a skoro až nesnesitelně tučné, pětkrát mastnější než to kravské. Tady ale krávy nejsou. Ve dvou tisících metrech nad mořem se tajga mění v tundru: stromy mizí, ohromné pláně jsou porostlé trpasličí břízou a zakrslou vrbou. O kus výš už alpské louky. A dál pouze kamenná moře a na nich lišejníky. Do nejbližší vesnice přes sto kilometrů. Tohle je kraj sobů. Sobů a vlků.

Ti tři kluci tady, uprostřed divočiny, tráví prázdniny. Větší část roku žijí s matkami ve vsi Adyr Kežik a o sobí stádo pečují jejich tátové. Na léto se ale chlapci vracejí ke zvířatům. A většinou tu hospodaří sami. Kácet stromy, štípat polena, dojit soby, krmit jejich mláďata, sbírat a sušit byliny – to všechno zvládnou tak dobře jako dospělí.

Jsou to nejjižnější pastevci sobů na Sibiři. A také jedni z posledních v celém kraji. Nikdy zde nebylo možné vidět nekonečná stáda jako tam na severu. Lidé tu nechovali soby primárně na maso, nýbrž jako prostředek dopravy. Zvířata tu sedlají a jezdí na nich na dlouhé lovecké výpravy – obyvatele Todži totiž vždy živil hlavně lov.