Krev země

Vyrážíme nad ránem. Obloha je ještě modročerná, v sibiřském mrazu pára v plicích kondenzuje a nutí nás ke kašli. Proplížíme se opatrně okrajem vesnice, prodíráme se nízkou tajgou, až se před námi konečně rozevře ohromná zamrzlá pláň. Stařenka přede mnou se pohybuje lehce jako dívka, její vysoké, korálky vyšívané mokasíny ze sobí kůže se jen letmo dotýkají sněhu. Šeptá krátké povely. „Počkej!“ „Skrč se!“ „Pozor, ať nás nezahlédnou!“ Potom mávne rukou k místu, kde nás za závějí čeká ukryté auto, v němž sedí její muž. „Dokázali jsme to!“

Rozednívá se.

V těchto místech býval konec světa. Jeden z mnoha koutů Sibiře, veliké ruské kolonie zajímavé jen pro veverky, soby a medvědy. A pro drobné Chanty, kteří jsou zde doma. Malinký sibiřský národ, je jich sotva 30 000 a mluví přitom třemi různými dialekty, jež k sobě mají tak daleko jako čeština s polštinou. Ve třicátých letech dvacátého století je po neúspěšném protisovětském povstání zdecimovaly Stalinovy represe. A pak zde, u města Surgut, vytěžili v roce 1960 sovětští inženýři první ropu. A brzy objevili další. Hodně ropy. Nepřestavitelně hodně ropy. Jedno z největších světových ložisek.

Ten nález změnil vše. Ohromné prostory, v nichž se jezera střídala s bažinami a tundra s tajgou, naftaři rozparcelovali a protkali hustou sítí silnic. Tisíce ropných vrtů propojili s očišťovacími a přečerpávacími stanicemi ropy; je to celá spleť potrubí, z něhož každou chvíli uniká smrdutá mazlavá kaše. A co více – na silnicích rozeseli kontrolní stanoviště, přes která v rozporu se zákony Ruské federace pouštějí samozvaní korporátní strážníci jen své lidi.

Právě jeden takový checkpoint se nám podařilo obejít.

Jezero Kamenného medvěda