Matka kuráž

Přes všechnu zdánlivou zběsilost představuje dnešek asi naprosté minimum odvahy, kterou euroamerická společnost kdy ukazovala a měla.

Mívala jí hodně, někdy i příliš, jak se ukázalo za obou světových válek – právě v abreakci na ně teď historické kyvadlo dostoupilo opačné úvrati.

Nebudu zde znovu připomínat, jak strašně vrcholilo řekněme v roce 1944 zoufalé odhodlání na všech stranách – dnes zažíváme pravý opak, „princip předběžné opatrnosti“ slaví, zčásti i v souvislosti s koronavirem, svůj největší rozkvět všech dob: jen všechno dobře posichrovat, aby se vůbec, ale vůbec nic nemohlo přihodit. Pokud vše zcela neprodyšně omotáme preventivními opatřeními, nebudeme se moci ani pohnout a naše bytí se vlastně změní ve smrt zaživa. Počiny politiků i jednotlivců k něčemu podobnému spějí, úplná jistota je totiž pouze na hřbitově. Ne že by duše trochu po riziku netoužily, ale musí být takové, u něhož je garantováno, že to dobře dopadne – bungee jumping, nějaká „dobrodružná“ cesta s předem připravenými atrakcemi či samoúčelná provokace, při které je jasné, že se nám nemůže nic stát.

Snad není třeba zdůrazňovat, že skutečná odvaha vypadá jinak.

Podotkněme, že v našem kulturním okruhu se každý větší projev odvahy vlastně trestá s poukazem na veřejné ohrožení či ohrožení sebe sama – blíží se doba, kdy budou děti povinně vyrůstat v helmičkách, aby se snad neuhodily. Agresivní odhodlání páchat anonymní či alespoň nepřímé sprostoty na internetu je v zásadě opakem skutečné odvahy; plivnout a zalézt.