We want Miles (Live!)

My chceme Milese (We Want Miles) je skvělé dvojalbum Milese Davise, které bylo nahráno živě při koncertech v New Yorku, Bostonu a Tokiu v roce 1981. Můžu ho jen doporučit – kromě toho bych se rád zastavil u termínu „živá hudba“, jíž to album bezpochyby je.

Dnes je hudby kolem nás tolik, že její výjimečnost se možná začíná vytrácet. Co je ale úžasné a výjimečné, je kvalitní hudba „živá“.

Člověk by si mohl myslet, že protikladem hudby „živé“ je hudba „mrtvá“ – tento výraz se nepoužívá, byť by to možná někdy bylo namístě. „Živou hudbu“ hudebníci vytvářejí přímo před posluchačem na místech, kde není sám, ale s jinými posluchači, kteří se sešli, aby si poslechli stejnou kapelu či orchestr či hudební kousek. A pozorovat to bývá nádherný zážitek.

Právě v tom spočítá ona síla „živé hudby“ – proto se ten pojem dokonce používá, i když o živou hudbu úplně nejde. Termín „Elvis Live on Screen“ (Elvis živě na plátně) byl nedávno k vidění na plakátech po Praze, které propagovaly koncert v O2 areně. Pro mě je i „live DJ“ pojem zavádějící, většina dýdžejů jen mixuje hudbu nahranou, a to, že hledí do notebooku se zvednutou paží, mně zas tak živé nepřipadá.

V každém případě přichází červenec a v létě je živé hudby plno, stačí si zaletět do New Yorku či New Orleansu, kde jsou na každém rohu skvělí hudebníci, nebo odjet vlakem do Mnichova či Vídně. A když nechcete jezdit daleko, co zajít v Praze do klubu Ungelt či U bílýho černocha v České Lípě? Anebo co to všechno spojit dohromady a zajít na Bohemia JazzFest, který je úplně zdarma a po celé České republice, a má dokonce hráče z We Want Miles? Začíná 9. července.