Když umře kytarář

Na svého kamaráda Petra Jurkoviče vzpomíná Robert Nebřenský, herec a kapelník skupiny Vltava.

Milej Petře Jurkoviči, víš, vyzvali mě z Reportéra, že když mám od Tebe kytaru a byli jsme skoro sousedé, ať pošlu pár řádků jako vzpomínku na Tebe a nějaké to zobecnění k tomu.

Teď zjišťuji, že podstatou mojí ochoty něco takového psát byl nejspíš pocit dluhu vůči Tobě. Za více než dvacet let naší známosti jsem Tě navzdory Tvým četným pozváním navštívil mimo dílnu vlastně jen jednou. A přitom jsem opravdu chtěl někdy za Tebou zajít, jen tak, a probrat věci.

Když někdo umře, mluví se o něm milosrdně. Každý je náhle milující, drahý a vzácný. Na Tvém příkladu dobře vidím, jak obvyklá hezká slova nevystihují, co by člověk chtěl upřímně vyjádřit…“

Peter Jurkovič byl originál. Ač doktor přírodních věd, stavěl elektrické kytary. Vždy přátelsky naladěný, zaujatý prací a životem, žil po svém, jakoby mimo uhánějící svět. Své kytary nevyráběl, ale tvořil a vynalézal. Z účetního hlediska blázen. Nic jiného v tom nebylo, než že ho to bavilo.

Do každého nástroje vložil kus sebe, tam se odevzdal ve prospěch naplnění touhy dalších, jemu podobných, kteří rozpoznali v kytaře něco nadpřirozeného. Ano, proto na kytaře tolik záleží, že může spasit duši! Těch kytar je mezi námi tolik, že nejspíš v jakýkoli okamžik některá z nich zní a možná, občas, i všechny najednou a vše je na chvíli krásnější.

A to zobecnění? Mít na kamarády čas je třeba včas.