Daj-li medajli

Šuškaly vo mně sousedky v domě,

nedaj-li medajli, že je po mně.

(…)

Já jsem se těšil na tu medajli,

daj-li ji mně anebo nedaj-li.

Úryvek písně z filmu Anton Špelec, ostrostřelec může docela dobře ilustrovat rozpolcený vztah české veřejnosti k oceněním a řádům. Na jedné straně poněkud skeptický, čemuž se po Řádech práce a Řádech Vítězného února nelze divit. Na té druhé pak docela emotivní, protože nám stále stojí za to zkoumat, komu „daj-li nebo nedaj-li medajli“.

Řadu lidí každoročně rozčiluje, že státní vyznamenání dostane třeba zpěvák, herec nebo publicista, kterého si oni sami vůbec neváží (a leckdy není divu). Těm, kterých si váží, pak někdy vyčítají, že si jdou pro medaili od prezidenta v takhle divné společnosti.

Obojí lze pochopit, proto se nedivím, že se někteří navržení ocenění zřeknou. Ovšem úplně stejně chápu, proč si příbuzní padlého vojáka nebo třeba sportovec po konci kariéry dojdou vyznamenání převzít, byť by měli o ostatních oceněných jakékoli pochybnosti. Mají se snad vzdát oprávněného uznání jen proto, že je vedle nich na pódiu nějaký syčák? To by přece nebylo fér.

„Medajle“ od prezidentů budou asi vždy vyvolávat diskuse a spory. Ani tak by se ale neměly rušit či nějak omezovat. Už jen proto, že je to vhodný a správný způsob, jak může stát poděkovat třeba těm, kteří v jeho službách položili život.