Klára Melíšková: Abych hrála dobře, musím být v klidu

Když jsme si domlouvali rozhovor, museli jsme najít termín rychle, protože pak už by vám to nedovoloval natáčecí plán. Co točíte?

Točím s česko-rakouskou režisérkou Terezou Kotyk film Dům v lukách. Má výborný scénář s ženskou tematikou, zabývá se vztahem matky, dcery a babičky. Prolíná se v něm několik časových rovin: rok 1945, šedesátá léta, devadesátá léta a rok 2021. Hlavní hrdince vrátí dům v šumavském pohraničí a film je o tom, co všechno otevírá návrat do míst, kde prožila dětství.

A odkud musela utéct, respektive byla odsunuta. Točí se to opravdu na Šumavě?

Natáčí se mimo jiné v Jaroslavicích na jižní Moravě, ve Zbraslavi u Brna a ve Vídni. Minulý týden jsme zrovna měli v Brně herecké, kostýmové a make-upové zkoušky. Zároveň jsem se tam setkala s rakouskou herečkou Jeanne Werner, která bude hrát mou dceru. Bylo to krásné setkání, mohly jsme se na sebe napojit a nechat ten příběh v nás rozehrát. To pak bývá v tom filmu velmi znát.

Nejste ten typ, kterému stačí naučit se text a pak už to přímo „na place“ nějak vystřihne?

To by byla škoda, zvlášť když máte takhle dobrý scénář, kde ten text je jen špičkou ledovce. Všechno ostatní – ty vztahy, prožitky, emoce – jsou pod ním a vy to musíte všechno objevit.

Jak to objevujete?

Nejprve jsme o té postavě mluvily s režisérkou. Probraly jsme každou mou scénu a bavily se o tom, jaký příběh chce ona tím filmem vyprávět. Já si pak do té postavy promítám také svoje příběhy a zážitky, nějak si ji v sobě rozehrávám. Kdyby to byla postava, ke které nic cítit nebudu, nemohla bych to hrát. Pak si čteme jednotlivé obrazy, hledáme přesnou formulaci, vyznění a obsah vět. Potom si to zkoušíme i zahrát, bavíme se o tom, jaké z toho máme pocity, a režisérka Tereza Kotyk si to během zkoušek postupně formuje tím směrem, kudy by chtěla jít.

Kolik času takovým „tréninkem“ strávíte?

Spoustu, ale jedině takhle mi to dává smysl. Mám navíc v téhle roli i němčinu – a já německy nemluvím –, takže věnuji dost času i tomu, aby ta řeč nějak zněla. Musím se to tím pádem učit foneticky jako písničku. V češtině i v němčině mi ke slovům i větám chodí určité obrazy, pocity a vjemy, ze kterých potom při hraní vycházím.

Jak to funguje ve vztahu mezi divadlem a filmovým natáčením? Co má přednost?

Musí se to sladit a filmové natáčení se řeší ve spolupráci s divadlem. To by mělo mít přednost, protože tam mám stálé angažmá. Když jde ale o filmovou roli, ve které mě hodně potřebují a mně na ní hodně záleží, většinou mi divadlo vyjde vstříc a dostanu na nějaký čas, třeba týden či dva, volno. Máme skvělou produkční a ta to vždycky nějak poskládá.

Postava, jakou chcete hrát

Letos jste dostala už svého pátého Českého lva. Ovšem poprvé za výkon v hlavní roli. Je to v něčem jiné než za role vedlejší?

U lva za sérii Podezření jsem cítila, že si to zasloužím. Respektive ta postava si to zasloužila. Nic tak náročného jsem ještě netočila, úplně mě to pohltilo. Ta postava byla výborně napsaná, měla zajímavé charakterové vlastnosti, byla vrstevnatá, rozmanitá, barevná. To je role, jakou si přejete dostat.

Postava sestry podezřelé z vražd pacientů na mě působila jako nešťastná žena, která neumí vyjadřovat city. Jaká připadala vám?

Je to nešťastná žena. Patří mezi ten typ lidí, kteří cítí určitou křivdu, protože jim život nevychází tak, jak by si přáli. A oni sami zároveň vlastně ani moc nevědí, jaký by ho chtěli mít. Z téhle životní frustrace pak plyne i to, jak ostrá je na své okolí, kolegyně v práci i svou dceru. Zároveň je ale taky unavená, zranitelná a nejistá. Tu svou zdravotní sestru Hanu Kučerovou jsem nevnímala jako jednoznačně zápornou postavu.

Ani v mých očích nebyla jednoznačně záporná. Řekl bych, že to byla spíše taková „nepříjemná megera“…

Nepříjemná nepochybně byla. Ale to, že je někdo nepříjemný, nemůže stačit na to, abychom ho společensky odsoudili. O tom ten film také vypovídá. Bylo to pro mě i osobní poučení. Taky se mi někdy stává, že mám hned na někoho jasný názor, protože nějak působí a zapadá do určitých vzorců chování. Občas je ovšem potřeba jít hlouběji a dozvědět se o tom člověku více. Pak můžete zjistit, že v těch dalších vrstvách je skryto vysvětlení oné povrchové slupky.

Tvůrci zdůrazňují, že Podezření je umělecká fikce. Je tu ovšem zjevná inspirace případem Anny Marešové, kterou vinili, že má na svědomí životy pacientů v nemocnici v Rumburku. Sledovala jste ten případ?

Ne, nějak okrajově jsem to zaznamenala, ale nic víc. Detailnější informace o té rumburské kauze jsem si nevyhledávala ani před natáčením. Scenárista Štěpán Hulík mi říkal, že se s paní Marešovou scházel, ale že pak změnil motivy jednání různých osob i řadu situací tak, aby z toho byl filmový příběh. Základní linka je obdobná, ale rekonstrukce konkrétní události to není.

Naučili jsme se na tomto příběhu něco více o presumpci neviny?

Já v to pevně doufám. Třeba to, že sympatie nebo antipatie nemohou nikdy zastínit nebo nahradit konkrétní fakta a důkazy. Nebo že když něco vypadá podezřele, třeba i velmi podezřele, tak to ještě zdaleka není prokázaný zločin.

Postupně se poznávám

Pojďme zpátky k těm oceněním. Taková věc asi nezevšední…

Líbí se mi ten ceremoniál a televizní přenos. Když zazní vaše jméno, vy jste oceněni kolegy z oboru a pak stojíte na jevišti a je na vás upřena pozornost – to je prostě hezké a baví mě to.

Jste typ člověka, kterého motivuje chvála? Nebo spíš stres?

Já se potřebuji cítit svobodně. A abych se tak cítila, musím být v klidu. Když jsem v klidu, jsem schopná dostat se do hlubší podstaty v sobě. Není mi příjemné cítit se vystresovaně nebo zrychleně. Pak dokážu mnohem lépe a přesvědčivěji hrát i nějak autenticky žít. Speciálně od dob karantény si hodnotu klidu mnohem více uvědomuju a neustále se do něj vracím.

A jde to, říct si: tak a teď budeš v klidu, Kláro?

Snažím se vědomě si třídit situace a pocity, které mi jsou libé, a ty, které mi nejsou libé. Cíleně se pak pouštím do těch libých a vynechávám ty nelibé. Beru situace, kde cítím, že mám být. Ale nepouštím se do situací, vztahů nebo práce, kde cítím, že to není pro mě. Souvisí to s tím, jak postupně poznávám sama sebe a své vnitřní já.

Zmínila jste v souvislosti s klidem období karantény. Jak se u vás v téhle souvislosti projevilo?

Díky tomu, že jsem ve stálém angažmá v Dejvickém divadle, mi i v té době běžel nějaký plat. Neocitla jsem se tedy v existenčním ohrožení jako spousta jiných. A při tom nedobrovolném volnu jsem měla čas věnovat se sama sobě. Navíc jsem byla doma s dětmi, vařila jim, povídaly jsme si, koukaly na filmy… Jsou už naštěstí starší, takže jsem si nimi nemusela dělat úkoly a doplňovat výuku, což by pro mě bylo úplně šílené.

Vyprávěly vám kolegyně, jaké to je, zažívat doma online výuku?

Právě že vyprávěly, takže jsem si říkala: zaplaťpánbůh že tohle dělat nemusím a že se můžu opravdu zastavit a vnímat sama sebe a své pocity. Nebo se bavit se svými dětmi o tom, o čem si chtějí nebo potřebují povídat ony.

Nechyběl vám během karantény ten běžný cvrkot? Já měl místy pocit, že se život táhne, jako kdyby byl ponořený do medu…

U mě naštěstí to úplné nicnedělání trvalo jen nějakou dobu. Pak už jsem věděla, že budeme natáčet právě tu sérii Podezření.

Takže jste natáčela „nemocniční sérii“ v době covidové?

Přesně tak, mělo to o to větší sílu. A taky určité praktické výhody. Jelikož se nehrálo v divadle, tak jsem se mohla soustředit jen na tohle natáčení. Když jsme to dotočili, už se pomalu zase začalo zkoušet v divadle, pro začátek ovšem jen do šuplíku. V tomhle směru jsem měla kliku, kdykoli už jsem si říkala, že už by se mohlo něco dít, tak to připlulo.

Zkuste si zestárnout

Frekvence oceňování může ještě zhoustnout. Za vedlejší roli v seriálu Volha by také mohla nějaká cena padnout.

Já o tom takhle nepřemýšlím, napadne mě to leda, pokud o tom začne mluvit někdo jiný. Nebo když mi třeba lidé píšou, že si jim můj výkon líbil.

Nicméně asi poznáte, jestli hrajete v něčem, co by se mohlo lidem líbit, ne? Každý díl Volhy měl při premiéře přes milion diváků…

Jaká bude sledovanost, to bych si úplně odhadovat netroufla, nikdy předem nevíte, do jaké nálady se lidem trefíte. Ale určitě poznám, jestli je to dobré, nebo ještě spíš jestli ten příběh a scénář mají pro mě tu správnou frekvenci, na kterou se umím naladit.

A Volha ji měla?

Určitě ano. Pokud beru, že Podezření pro mě představovalo sto procent, protože to bylo něco zcela mimořádného, tak Volha měla minimálně pětaosmdesát, a to je hodně. Hned jak jsem to četla, tak se ve mně postava matky hlavního hrdiny začala pomalu rozehrávat, takže jsem si řekla: jo, tohle chci určitě vzít. Zároveň mám ráda režiséra Honzu Pachla a chtěla jsem poznat, jak pracuje. Navíc jsem ještě měla hrát s Kryštofem Hádkem a s tím k sobě máme blízko. Takže jsem si řekla, že by ta naše rodinná konstelace matka a syn mohla fungovat, i když jsme věkově jen deset let od sebe.

Když zmiňujete ty roky, tak mě napadá: jak se hraje stejná ženská postava v průběhu skoro dvaceti let? Co musíte udělat, abyste v seriálu přirozeně zestárnula z pokročilé čtyřicátnice až do důchodkyně?

Je to práce s tělem a s pocity, které se v tom těle odehrávají. Pozná se to třeba na tom, jak ta osoba chodí, jak se pohybuje, kam je zaměřena její pozornost, jak zpracovává informace a pocity. Když si přečtu scénář a když mě potom obléknou, nalíčí a učešou, musím se naladit na to, jak se ta žena ve svém věku cítí.

Jak se jde vcítit do toho, že je mi třeba místo padesáti najednou sedmdesát?

Pojďte si to zkusit. Stoupněte si úplně normálně, jak to děláte, a to se budete cítit na svůj věk. A teď si zkuste představit, co se s vámi bude dít, když budete stárnout. Hlas půjde s tónem dolů. Pohyb, který dnes přirozeně děláte, bude pomalejší a bude více kontrolovaný. I když stará postava udělá rychlý pohyb, má to jinou dynamiku, než když pohyb udělá to mládí. Budete také cítit méně energie, vaše chůze se zpomalí a ramena se trochu svěsí dolů. A tak dále… Pokud dokážete pracovat se svým tělem, můžete toho hodně objevit.

Jde to i obráceně? Dovede se člověk cítit i mladší?

Do jisté míry také. A zase je to mimo jiné v pohybu. Musíte mít svobodu a schopnost pohybu, že dokážete předvést rozsah a dynamiku mladého člověka, aniž by bylo zřetelné, že narážíte na své limity. Pětadvacetiletou holku bych už asi nemohla zahrát vizuálně, ale pohybem a energií bych to možná ještě dala.

Matka Standy Pekárka ve Volze byla taky ostrá, podobně jako sestra v Podezření, ale extrovertnější. Když jsem ji ve vašem podání viděl, naskočil mi v hlavě výraz „štěkna“…

Byla to pro mě ženská, která se s ničím nemaže, což bylo ještě podtržené tím, že dělala servírku v hospodě. Zároveň byla ochotná udělat cokoli, aby dosáhla toho, co považovala za prospěšné pro sebe a svého syna. Takové zosobnění dominantního typu prosté ženské.

Recenze často zdůrazňovaly, že Volha ukazuje dobu normalizace jinak než většina dalších děl: z pohledu bezpáteřního prevíta. Proč to vyvolalo překvapení? Takových Pekárků přece kolem nás byla spousta…

Možná měli někteří lidé štěstí, že takové Pekárky osobně až tak často nepotkávali. A ti mladší zase v tom, že socialismus nezažili, a tak se jim tyhle charaktery nepředváděly přímo před očima při svém proplouvání režimem. Zaznamenala jsem na Volhu různé reakce, některým lidem to přišlo velmi výstižné, jiní zase říkali, že to takhle přece nebylo.

Prošít se pubertou

Oba dva ještě socialismus pamatujeme, byť jako teenageři. Jak jste tu dobu prožívala třeba ve druháku třeťáku na gymplu vy?

Já jsem tehdy politickou situaci vůbec nevnímala. Měla jsem dost starostí sama se sebou. Se vztahy ke svým vrstevníkům, samozřejmě taky ve vztazích ke klukům. Byla jsem hodně uzavřená a moc jsem nechodila mezi lidi, hrozně jsem se styděla…

Vy jste byla stydlivé děvče? To je k vaší profesi docela neobvyklý osobnostní předpoklad.

Možná právě proto mě to k ní nakonec dovedlo. Ve škole jsem sice občas řekla nějaký vtip a cítila, že se ostatní smějou, když jsem někoho napodobovala. Ale jinak jsem byla opravdu hodně nesmělá.

Kde jste během vašeho dospívání s rodinou žili?

Narodila jsem se na Kladně, pak jsme bydleli v Roudnici nad Labem a v době mého dospívání v jedné vesnici za Roudnicí, kde rodiče postavili dům. Táta je inženýr ekonomie, máma dělala účetní, takže tam určitě nebylo žádné rodinné předurčení pro hereckou profesi.

Ani v nějakém místním ochotnickém souboru?

Kdepak. Občas jsme si sice s jedním kamarádem říkali, že bychom mohli nějaké vystoupení zkusit, ale já jsem se tenkrát skutečně bála lidí. Nechtěla jsem ani nikam moc chodit nebo cestovat, byla jsem většinu času zavřená doma v pokoji.

Co jste tam dělala? Četla jste si?

To ani moc ne. Začala jsem šít, od třinácti až do devatenácti jsem si většinou ve volném čase pořád šila něco na sebe.

Takže jste se prošila pubertou?

Přesně tak. A to mě v těch letech nějak zachránilo. Používaly jsme s kamarádkou střihy z německého časopisu Burda, chtěly jsme být hezké a líbit se klukům.

Přestože jste se s nimi bála komunikovat…

Já s nimi chtěla komunikovat, ale nevěděla jsem jak. Takhle v ústraní jsem strávila své gymnaziální období – a ve čtvrťáku přišla revoluce. Rodiče měli představu, že po gymplu půjdu buď na vysokou zemědělskou, nebo ekonomickou. Ale ve mně ta revoluce asi taky něco probudila a já se vydala poněkud jiným směrem.

Jakým?

Po maturitě jsem dělala přijímačky na ekonomku, to ještě bylo v souladu s představami rodičů. Další rok jsem se přihlásila na filozofickou fakultu obor angličtina, čeština, kam mě ale taky nevzali. Mezitím jsem odešla do Prahy a dělala tu mimo jiné fotomodelku.

To je docela obrat od té stydlivé holky, která se bojí ukázat na veřejnosti…

No je, ale pro mě to byl zároveň splněný sen a moc se mi to líbilo. Ale taky jsem mezitím chvíli prodávala u táty v zelenině, učila na škole a na inzerát jsem nastoupila jako cashier ve směnárně, kde jsem pracovala asi rok. Takhle jsem se různě plácala, až mi jednou někdo dal do kabelky letáček, na kterém manželé Laurychovi nabízeli, že připraví uchazeče na přijímačky na DAMU.

Zjistila jste, kdo vám tam ten letáček hodil?

Nevím to dodnes, ale ať už to byl kdokoli, jsem ráda, že to udělal. Zavolala jsem jim, oni mě připravili a já ty přijímačky udělala. Nedostala jsem se na činohru, ale vzali mě na katedru alternativního a loutkového divadla. Tam byl vedoucím našeho ročníku Mirek Krobot – a od té doby už můj život jede po téhle koleji.

Radary na přetvářku

Pak jste přišla i s celým ročníkem do Dejvického divadla a jste tam dodnes. Jaké to je, chodit více než čtvrtstoletí do stejné práce?

Vzhledem k tomu, že mi to u nás v divadle pořád dává smysl, tak je to fajn. Nikdy jsem si neřekla, že bych chtěla jít někam jinam.

Ani vám nikdo neházel laso, abyste přestoupila do jiného souboru?

Nastálo ne. Občas se objeví jednorázové spolupráce. Asi bych si uměla představit, že bych šla na jedno představení někam hostovat. Záleželo by na tom, s jakými lidmi a jaká věc by to byla. Celkově jsem ovšem v Dejvickém divadle maximálně spokojená – s tím, co hraju, i s lidmi kolem. Občas mě třeba zkoušení některé hry nebaví, ale většinou u toho zůstanu a ono se to pak poskládá a výsledek stojí za to. Pak bývám ráda, že jsem tu hru nevzdala.

Se Zdeňkou Žádníkovou a Janou Holcovou jste v divadle už od studií. S řadou dalších kolegů, kteří přišli jen o něco později – například Ivan Trojan, Martin Myšička, Jaroslav Plesl – už hrajete taky celé věky. Nemůže to být krapet stereotypní?

Kdepak, faktem naopak je, že mám kolegy, se kterými jsem se už velmi dlouho nepotkala ve stejné hře. Někde nás hraje šest, jinde osm nebo víc. Pokaždé je ta konstelace jiná, takže ani v tomto směru se to neomrzí, že by člověk pořád hrál s těmi samými. S některými jsme se dokonce k sobě ještě pořádně na jevišti ani nedostali. Teď bych si třeba moc přála si pořádně zahrát s Tomášem Jeřábkem.

Zdá se mi, že v tak malém kolektivu toho – i když spolu třeba nehrajete větší kusy – musíte o sobě taky spoustu vědět…

Víme o sobě asi skoro všechno. O vlastnostech, emocích, rodinách, vztazích a podobně… Známe navzájem svoje příběhy. I když si samozřejmě s někým povídáte častěji a víc se mu svěřujete a s jiným zase o trochu méně.

Dá se říct, že vám divadlo přineslo něco jako čtrnáct dalších bratranců a sestřenic?

My se ovšem mimo divadlo zase až tak nevídáme. Občas spolu jedeme třeba na výlet, někdy s někým na dovolenou, ale že bychom spolu trávili nějak intenzivně i volný čas, to ne. Taky to souvisí s věkem, když máte své děti a rodiny a je vám čtyřicet či padesát plus, nesedíme spolu po představeních tak často ani tak dlouho jako zamlada.

Na dálku mi vždycky připadalo sympatické, že ve vašem divadle sami sebe nejspíš příliš neprožíváte.

U nás je skvělé, jak si ze sebe dovedeme dělat legraci. Kdyby se někdo začal jen trochu naparovat nebo si něco namlouval, hned dostane po čuni. Máme mezi sebou velmi dobře fungující radary na faleš a přetvářku.

Takže aby k vám dobře zapadl nový kolega nebo kolegyně, musí nejen dobře hrát, ale sednout si se souborem i osobně?

Jestli se k nám hodí, to se pozná docela rychle. A je to především na základě vzájemného pocitu, žádná přesná kritéria se na to sepsat nedají. Musí to zkrátka zacvaknout. Důležité je, aby měl nově příchozí opravdu smysl pro humor, protože ten u nás občas bývá docela drsný.

Soubor Dejvického divadla mi připadá velmi stabilní. Teď ovšem prý některé tváře odcházejí…

Odcházejí Hynek Čermák, Simona Babčáková a Verunka Kubařová. Každý z nich pro to má ovšem jiný vlastní důvod a u všech tří je ten osobní důvod zcela pochopitelný.

Takže to ani v jednom případě soubor nebere jako „útěk“ nebo „zradu“?

To určitě ne. Pořád nám zůstanou přátelské vztahy, a když bude příležitost, určitě spolu budeme i rádi pracovat.

Veřejné líbání nevyhledávám

V Dejvickém divadle jste svého času byla i se svým tehdejším manželem. Před pár lety jste se rozvedli. Jste po těch letech oba spokojenější, než kdyby vám to manželství zůstalo?

Tisíckrát spokojenější! Dopadlo to úplně fantasticky. To, že jsme své manželství ukončili, bylo asi to nejlepší, co jsme pro sebe i své děti a své vzájemné vztahy mohli udělat.

Není tedy nic lepšího než se kultivovaně rozvést?

To bych si netroufla takhle obecně prohlásit, je to vždycky velmi individuální záležitost. Mohu ale říct, jak jsem to cítila já.

Tak mi to, prosím, popište ze svého pohledu.

Do manželství s něčím vstupujete, určité stránky vztahu fungují skvěle, jiné třeba o něco méně. Zároveň víte, nebo alespoň tušíte, že je třeba na rozvoji vztahu pracovat, a tak se o to snažíte. Pak přijdou děti a také nové nároky a úkoly, které musíte společně zvládnout. Děti se vyvíjejí a vy také. A i když se oba docela poctivě snažíte se sebou i vzájemným vztahem něco dělat, můžete přijít do bodu, kdy zjistíte, že už to společně fungovat nemůže. Že máte nějaké představy a nároky, které si vzájemně nemůžete splnit.

Co se stane v tu chvíli?

Začnete o tom přemýšlet, protože se bojíte udělat ten velký krok hned. To může vydržet nadlouho. A pak přijde moment, který to rozsekne. Třeba potkáte jiného člověka, zamilujete se a najednou je všechno jasné. I když víte, že s tím novým člověkem nastálo nebudete, zároveň získáte jistotu, že v původním vztahu už nemá smysl zůstávat.

Předpokládám, že aby to proběhlo hladce, musí mít i druhý partner pocit, že už vztah vyprchal. Kdyby vás ještě pořád miloval a vy jste to ukončila, nejspíš by se cítil zraněný a zhrzený.

To ale nebyl náš případ. S manželem už jsme tehdy oba cítili, že náš vztah úplně funkční není. Předcházelo tomu docela dost společného úsilí, abychom jej udrželi, ale nestalo se.

Jak velké byly v té době vaše děti?

Bylo jim devět a patnáct. Samozřejmě že to v té době prožívaly, bylo to pro ně zraňující, ale nedalo se nic dělat. Nicméně my jsme rozchod řešili tím nejmírumilovnějším způsobem: nedohadovali jsme se, nevinili jeden druhého, a už vůbec jsme do toho nechtěli nijak zatahovat právě děti.

Po klidném rozchodu asi touží kdejaký pár, ale ne vždy se to povede.

Podařilo se to i proto, že můj bývalý manžel je skvělý člověk, se kterým k sobě máme pořád blízko. Má novou ženu a s ní dvě malé děti. Všichni se vzájemně navštěvujeme, voláme si, slavíme společně narozeniny, setkáváme se o Vánocích a občas u nás doma hlídáme toho staršího malého. Máme to mezi sebou opravdu dobře vyladěné a já jsem za to opravdu moc ráda.

Jestli jsem to správně vyčetl, tím momentem definitivního rozchodu s manželem bylo, když jste se zamilovala do režiséra Viktora Tauše.

Ano, to byl ten poslední bod. I s Viktorem máme velmi hezký vztah. Víme oba, že spolu nemůžeme být jako partnerská dvojice, ale v rámci profese se nám spolupracuje krásně.

Když jsem se chystal na náš rozhovor, zaujalo mě, že v bulváru bývá opakovaně v titulcích vedle sebe jméno Melíšková a slovo „líbačka“. Máte snad nějakou zvláštní zálibu v líbání před kulturními budovami?

Nerada bych vás zklamala, ale takovou zálibu nemám. Líbání na veřejnosti nevyhledávám, a to nejen u divadel a dalších kulturních stánků, ale ani jinde. Víte ovšem, jak to chodí, zpravidla se totiž o žádné líbání nejedná. Dáte někomu obyčejnou pusu na uvítanou či rozloučenou a u toho vás zdálky vyfotí dlouhým objektivem. A příběh o „líbačce“ je na světě. Ve skutečnosti mě v takové situaci bulvár vyfotil jen jednou, před osmi lety v Karlových Varech právě s Viktorem Taušem. To byl asi jediný skandál, který se kolem mě vyskytl, protože on byl tehdy ještě ženatý a já vdaná.

To je ovšem skandál veskrze běžný, takový už dnes nejspíš nikoho nešokuje…

Nejspíš ne. Já ovšem v tomto směru nemohu sloužit, nic šťavnatějšího v zásobě nemám.

Mluvili jsme o vašem manželství. Neberte to jako neomalenost, ale jak jste na tom s partnerskými vztahy teď?

Už by mohl někdo přijít.