Teflonový premiér

Konec února 2012. Sedím v malé zasedací místnosti v Lidovém domě a poslouchám muže, který tichým a monotónním hlasem vypráví o tom, jak chce pracovat na modernizaci sociální demokracie. Očima neustále cosi loví na prázdné desce stolu, jeho pohled nejčastěji míří do místa vzdáleného asi padesát centimetrů od levé ruky. Z obsahu hovoru vyplývá, že je tak nějak smířen s tím, že v opozici stejně nic neprosadí. Na konci setkání se téměř omluvně usměje, a když opustíme místnost, řekne mi třetí účastník schůzky anglicky: „On není moc silný, že?“

Konec ledna 2015. Je tři čtvrtě na devět ráno a do místnosti v Kramářově vile přichází premiér, který má za sebou první rok vlády. Nesedne si ke stolu do čela, jak to dělávali jeho předchůdci. Má rád místo na jedné z delších pohovek po straně stolu. Během hodinového setkání se při debatě většinou dívá do očí, má mnohem lépe padnoucí oblek a řekl bych, že i nové obroučky brýlí. Ne, skutečně se z něj za ty tři roky nestal charizmatický státník, ale mnohem častěji se směje a je z něj cítit, že je ve své roli spokojený.

Třiačtyřicetiletý Bohuslav Sobotka je na vrcholu kariéry. Dostal se na něj vlastně tak trochu náhodou. A také díky jedné specifické vlastnosti.

Vláda, kterou vede, se podle čerstvých údajů těší vcelku solidní podpoře obyvatelstva. V lednovém průzkumu jí vyslovil důvěru téměř každý druhý, to se v posledních letech kabinetům v Česku nestávalo.

Pravda však také je, že si Sobotkova vláda dává extrémní pozor na to, aby hlavně nikoho nerozzlobila a nikomu nevadila. V tom jako by kopírovala osobnost svého předsedy.