Chlebíčkové království: Nejoblíbenější je šunková klasika s vejcem, říká šéf řetězce lahůdek

Pokud by jednou někdo hledal kapitolu do učebnice o historii českého podnikání, Jindřišku Šindelářovou a její rodinu by neměl minout. Ten příběh má v sobě snad úplně všechno: podnikavého ducha už za socialismu, začátky okamžitě po změně režimu, postupný růst, vybudování dobrého jména i stabilní klientely a úspěšné předání další generaci, která posunula rodinnou firmu zase o pořádný kus dál. Ale je v něm také vyrovnávání se s řadou nesnází a nasazení až na hranici zdravotního kolapsu.

„Máma byla vždycky hrozný dříč. Nesnášela takový ten socialistický přístup, kdy se práce jen předstírala a kdekdo koukal, jak by se někde zašil,“ říká její syn Jiří Kulhánek, současný šéf a většinový majitel společnosti Libeřské lahůdky.

Projevilo se to už před rokem 1989, kdy pracovala pro Jídelní a lůžkové vozy na pražském hlavním nádraží. Tehdy vymyslela, že by se pro „jídelňáky“ mohla vařit vlastní zmrzlina podle receptury z tehdejší Jugoslávie, kterou si sama sehnala. „Byla to dost dřina. Základní várka se dělala z šesti set vajec, u kterých bylo potřeba oddělit žloutky od bílků,“ popisovala později, jak se získávala základní surovina, z níž se uvařily dva kotle zmrzliny, každý o objemu 250 litrů.

Jakmile padl socialistický režim, mohla se naplno projevit i druhá vlastnost Jindřišky Šindelářové, o které mluví její syn: „Nelíbilo se jí dělat pod někým a něco nějak šulit.“ Proto si pronajala místo na hlavním nádraží, koupila vozík, vyřídila živnostenské oprávnění a začala vyrábět a prodávat „neošulené“ plněné bagety. Ty viděla už o pár let dříve v Paříži, a když to šlo, nabídla je zákazníkům v Praze. Vyráběly je tehdy s kamarádkou v nedalekém bytě a Jindřiška je vozila na stánek pětkrát denně, aby byly pořád čerstvé.

Brzy si pronajala na nádraží prostor po bývalém kadeřnictví a zřídila si výrobnu lahůdek tam. Vedle samotných baget si začala chystat i některé suroviny, například vlastní bramborový salát, protože ten kupovaný neměl stabilní chuť ani kvalitu. Po několika letech každodenního nasazení, v roce 1996, jí tělo poprvé řeklo, že už toho má dost, a Jindřiška Šindelářová zažila dlouhé měsíce trvající syndrom vyhoření. S podnikáním na hlavním nádraží však pokračovala nepřetržitě dál, až do roku 2001, kdy dráhy v novém konceptu začaly upřednostňovat spolupráci s řetězci občerstvení. Tím skončila první etapa podnikání, kterou bychom možná mohli nazvat „nádražní“.

Expanze ze sklepa