Nukleární jednotka

Rodina je základ státu. Tak zní citát připisovaný Tomáši Garriguu Masarykovi. Jestli je jeho skutečným autorem, se spolehlivě neví, ale ten výrok ve společnosti zdomácněl natolik, že se hojně používal i za socialismu. Tehdy ještě společně s dalším: kdo nekrade, okrádá rodinu…

Dcera nedávno přišla z gymnázia s lehce inovovanou definicí, podle které je prý rodina „nukleární jednotkou společnosti“. Možná to ve skutečnosti vyučující neříkal přesně takhle, ale mě to zaujalo. Když jsem si vybavil ranní výstupy s dětmi – které evidentně žijí v hlubokém přesvědčení, že se lze z domova do školy teleportovat v řádu milisekund a že sledování YouTube je nejzákladnější lidské právo –, zdálo se mi použití přídavného jména „nukleární“ v souvislosti s rodinou více než případné.

Sešlo se to tak, že se rodinami zabýváme hned v několika textech v tomto vydání Reportéra. Jako každý rok na jaře píšeme i letos o rodinných firmách. S poradci a právníky rozebíráme, jak se vyrovnávaly se třemi těžkými roky rámovanými covidem, válkou a inflací. A s kolegou Šálkem přinášíme také konkrétní příběhy tří podnikajících rodin. Musím se přiznat, že to je jedno z témat, na které se každoročně velice těším. Setkávám se totiž s lidmi, které jejich práce baví, kteří jsou zvyklí překonávat problémy a kteří mají upřímnou radost, když se jim něco podaří a jejich zákazníci jsou spokojení. Je přitom vlastně jedno, jestli vyrábějí boty, lyže, nebo třeba šunkové chlebíčky. To nadšení se u všech velmi podobá. A je to mimořádně osvěžující.

Píšeme také o mnohem smutnějším tématu, a to jsou násilné trestné činy uvnitř rodin či společných domácností. Připadalo nám v redakci, že o takových událostech čteme v poslední době čím dál častěji. Bližší přezkoumání ukázalo, jak se dočtete, že jsou to sice strašlivé příběhy, ale jejich nárůst není naštěstí tak enormní, jak by se mohlo na první pohled zdát.

V komentáři o nezbytných vládních reformách se pak píše, že vedle urychlené nápravy tristního stavu veřejných financí je tím nejdůležitějším úkolem vlády přijít s funkční a moderní rodinnou politikou. Protože pokud se nepodaří motivovat dnešní mladé „nukleární jednotky“ k většímu počtu dětí (anebo nezměníme-li svůj postoj k imigraci), budeme za pětadvacet třicet let, až penzijní a zdravotní systém naplno zatíží početná generace „Husákových dětí“, úplně nahraní. Snad si členové vlády a parlamentu uvědomí, že jde i o jejich budoucnost.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné jarní dny, hodně radosti v rodinách i mimo ně a také příjemné čtení.

P. S.: Příští číslo vychází v úterý 9. května.