Obyvatelé všech bytů, spojte se!

Přečetli jsme dvě stě osmdesát šest inzerátů, na sto šedesát pět jsme odpověděli. Máme dvě děti, pokoj a kuchyň. Chceme do většího… Tento vnitřní monolog herce Josefa Abrháma ve slavné socialistické komedii Kulový blesk je aktuální i více než čtyřicet let po jejím natočení. Jednotlivců i rodin, kteří složitě hledají bydlení, je dost.

Nemusejí podstupovat dvanáctisměnu aneb „největší akci v dějinách stěhování“, ale některým z nich může pomoci postup známý právě z dob socialismu – družstevní výstavba. V novodobé podobě samozřejmě neobnáší pracovní soboty na stavbách, ale spíše jinou formu nákupu bytů postavených developerskými firmami.

Družstevní bydlení zaznamenalo po roce 1989 určitý ústup do pozadí. Lidé dávali jednoznačně přednost takzvanému vlastnickému bydlení, tedy nákupu vlastního bytu, buď za hotovost, nebo za pomoci hypotečního úvěru. Nadále existovala ta bytová družstva, která měla kořeny ještě v socialismu – a řada z nich úspěšně funguje dodnes.

Družstevní byty se začaly stavět na počátku šedesátých let minulého století a až do pádu socialismu to byla nejvyužívanější forma výstavby, až za nimi byly byty státní a podnikové nebo rodinné domy. Mezi nejznámější místa, která vznikla družstevní formou výstavby, patřilo pražské sídliště Petřiny, postavené v šedesátých letech.

Po sametové revoluci se nové byty družstevní formou prakticky nestavěly. „Jedním z důvodů byl odpor ke všemu, co jsme za socialismu měli a praktikovali. Postupem času se zjistilo, že bytové družstvo je celkem dobře fungující soubor domácností a má své výhody,“ říká Veronika Marková, odbornice České spořitelny v oblasti financování družstevních projektů. Poslední dobou je podle ní docela obvyklé, že developeři v rámci jednoho projektu postaví část bytů určenou pro prodej koncovým vlastníkům a z další části vytvoří bytové družstvo, čímž rozšiřují svou nabídku. „Ročně se tato výstavba pohybuje v řádech několika stovek nových bytů,“ říká Veronika Marková.