Milé děti, na Charkov teď zapomeňte

Ruská invaze zastihla Polinu Kosharnou na istanbulském letišti. Právě se vracela z Ameriky, kde byla navštívit svého šestnáctiletého syna Ivana, který studuje střední školu v Orlandu. Doprovázela ji dvanáctiletá dcera Melanie. „Když jsme přistály, bylo pět hodin ráno istanbulského času a válka začala už před hodinou,“ vypráví Polina, spolumajitelka společnosti Suziria, největší ukrajinské firmy podnikající v oboru péče o domácí zvířata.

„Byl to absolutní šok. Přestože jsme všichni o možné válce mluvili, nikoho nenapadlo, že skutečně může začít bombardování měst a zabíjení nevinných civilistů,“ říká Polina Kosharna. „V těch prvních hodinách chyběly i oficiální zprávy. Na sociálních sítích jsme viděli fotky a videa z útoků. Dcera mi ukazovala instagramové posty od spolužaček, na kterých bylo vidět, jak do jejich sousedství dopadají bomby.“

Podobně na tom byl i šestnáctiletý Ivan. Zrovna si na Floridě čistil zuby a chystal se spát, když na sociálních sítích uviděl první obrázky ze zasažené Ukrajiny. Se spolubydlícím, který je také z Ukrajiny, se celé dva dny nedokázali odtrhnout od zpráv a od sledování, jestli se jejich příbuzní a spolužáci dostali z ostřelované oblasti.

Polinin manžel Olexej Kosharnyj byl doma v Charkově. Když začalo ostřelování města, běžel se schovat do sklepa a přimáčkl se k jedné ze stěn. „Volala jsem mu, měla jsem o něj strach. Potvrdil mi do telefonu, že na Charkov opravdu padají bomby,“ líčí Polina časné ráno letošního čtyřiadvacátého února.

Olexej nejprve musel přesvědčit obě maminky, Polininu i tu svou, aby souhlasily s odjezdem z Charkova. Moc se jim nechtělo, považovaly cestu za nebezpečnou. Nakonec je však přesvědčil, domluvil se s několika blízkými přáteli a společně vyrazili jako malá kolona pěti aut z Charkova směrem na západ. Cesta na hranici do Užhorodu trvala dva dny. „Myslím, že to byly dva nejdelší dny v mém životě,“ vzpomíná Polina.