Jeden tým

V posledních letech trávím hodně víkendů na zápasech a turnajích malých ragbistů a ragbistek. Zastávám kombinovanou roli řidiče, zavazovače tkaniček, laického kibice, svačinářky a samozřejmě fandícího rodiče.

Vedle samotné hry, kterou považuji za jeden z nejkrásnějších sportů, jsem si našel zálibu i v pozorování okolního dění. Líbí se mi, jaké hodnoty se snaží trenéři předávat svým sotva desetiletým svěřencům. Hraje se tvrdě, ale vždycky podle pravidel. Soupeř je soupeř, nikoli nepřítel. Každý hráč je důležitý, i ti nejslabší jsou součást týmu…

Už jsem dost starý na to, abych věděl, že sport a jeho principy se do veřejného dění a tím spíše do politiky přenést nedají. Na dodržování pravidel se tam většinou zvysoka kašle. Opozice se bude bít do roztrhání těla za to, aby pro předsedu ANO žádná omezení neplatila a jeho holding mohl dál sosat ze státního. Že soupeř není nepřítel? Vládní koalice nevynechá jedinou příležitost, aby poraženým ukázala: my jsme teď u vesla a vy držte zobák! Na jedné straně chybí čest a sebereflexe (heslo „za Babiše bylo líp“ jsem nejprve považoval za docela vtipnou recesi), na té druhé velkorysost a styl (vyčítat opozici obstrukce, které jsme sami ještě loni používali, není ani trochu cool). Změna se asi čekat nedá.

Přesto bych chtěl zůstat tak naivní a myslet si, že aspoň jedno heslo desetiletých kluků a holek mohou pochopit i dospělí v oblecích a kostýmcích. I nejslabší jsou součást týmu…

V české politické debatě se ohled na lidi v nouzi vytahuje jen tehdy, když na tom chce někdo nahnat laciné politické body. V souvislosti se sociálními dávkami se nejčastěji mluví o jejich zneužívání. Na lidi ve finanční tísni se zhusta pohlíží jako na nezodpovědné flákače. Není divu, že se v téhle atmosféře mnozí stydí požádat i o dávku, na kterou by měli nárok.

Současná vlna zdražování nabízí politické scéně, aby tento narativ změnila. Maminka, která pracuje ostošest, aby jakžtakž uživila své dvě děti, neunese v rodinném rozpočtu dvojnásobně dražší elektřinu. Invalidní důchodce, který si bez auta nedojede k doktorovi ani na nákup, stěží zvládne naftu za pětačtyřicet korun. Že se ocitli v nouzi, není ani jejich chyba, ani ostuda.

Bylo by fajn, kdyby jim to politici dávali najevo a přestali si na jejich situaci honit triko, ať už vládní, nebo opoziční.

Pomoc potřebným není žádná politická zásluha, ale povinnost.

Krátký rozhovor Roberta Čásenského s Jaroslavem Kmentou o nadcházejícím čísle si můžete poslechnout zde:

​​​​​​​

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné jarní dny, dobrou náladu a příjemné čtení!

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 6. června.