Mámy a tátové, generální sponzoři českého sportu

V období covidových opatření vláda i epidemiologičtí experti často mluvili o kultuře a sportu jako o volnočasových aktivitách. Zejména ke sportu se nezřídka přistupovalo tak, že se zkrátka zakáže skupince fotříků podvečerní fotbálek, který beztak hrají hlavně proto, aby si udělali žízeň. Ve skutečnosti jde přitom vedle zdravotně prospěšné aktivity také o podstatnou a dynamicky rostoucí část národního hospodářství.

Na sport a jeho význam pro ekonomiku se lze podle Petra Sklenáře, hlavního ekonoma J&T Banky a zároveň náruživého sportovního fanouška, dívat hned v několika vrstvách nad sebou.

V tom nejužším pojetí – do něhož lze počítat trenéry, správce a obsluhu sportovišť i samotné sportovce – dává obživu necelému jednomu procentu práceschopného obyvatelstva. Podíl na celkovém ekonomickém výkonu je relativně malý, kolem 0,3 procenta HDP, celková produkce je asi čtyřicet miliard korun ročně.

Ze čtyřiceti tisíc lidí pracujících v tomto sektoru v onom nejužším pojetí je asi polovina obslužného personálu, přibližně šestnáct tisíc trenérů a instruktorů a jen asi dva a půl tisíce profesionálních sportovců. „Statisticky zajímavé je, že v roce 2019 byla průměrná mzda profesionálního sportovce v České republice na úrovni 34 tisíc korun měsíčně, což je přibližně stejně jako průměr mezd celé populace. Lidé si často představují, že mají profi sportovci pohádkové příjmy. Jistě, i takoví jsou, ale jde spíše o výjimky, průměr je jinde,“ vypočítává Petr Sklenář.

Export kol a lyží

Pak je zde ovšem druhá vrstva související ekonomiky a tou je výroba a prodej sportovního zboží. U nás v České republice můžeme hovořit například o produkci sportovního oblečení, horských kol, lyží a podobně. Poptávka po sportovním zboží je v Česku tradičně vysoká, po nástupu pandemie v řadě odvětví ještě vzrostla, byla však limitována omezenými možnostmi prodeje i dovozu.