Z mobilu do šibenice

Tssss…. Ze speciálního stroje vyletí fotbalový míč rychlostí devadesát kilometrů v hodině. Španělský gólman Samuel Zapico z klubu SV 1910 Neuhof z regionální hesenské ligy vyskočí směrem k tyči, ale na balon nedosáhne. Míč napne síť, bezmála dvoumetrový chlapík spadne na umělou trávu uvnitř opuštěné průmyslové haly v pražské Libni. Brankář zklamaně zakroutí hlavou a kopne míč zpátky k obsluze stroje. Tssss… Po nějakých dvaceti vteřinách letí míč na jiné místo v bráně. Tentokrát je brankář úspěšnější a vyboxuje balon nad břevno. Členové štábu zatleskají. „Bravo, super zákrok,“ povzbuzuje v angličtině gólmana režisér.

Brankářův dres je dost propocený. A pod ním bude nejspíš zaděláno na pořádnou dávku modřin. Chytá už třetí, závěrečnou sérii střel. Každá z nich obsahuje sto penalt vystřelených devadesátikilometrovou rychlostí. Tahle poslední série bude pro Samuela nakonec nejúspěšnější, chytí více než třetinu míčů, které na něj stroj vyšle.

Ani po třech stech pádech brankářova šichta nekončí. Začíná se natáčet přibíhání do brány a zdravení diváků ve všech možných podobách, pak následují odchody – se svěšenou hlavou i s triumfálními gesty.

Natáčení probíhají v libeňském studiu, ale i na venkovních stadionech, slavných i obyčejnějších. Někdy to má svá úskalí, třeba když o pár dnů dříve správce pěkného stadionku na pražském Smíchově ukončil natáčení s jiným brankářem, tentokrát britským, po 280 střelách, protože trávník v brance byl už příliš rozdupaný.

Tentokrát se žádné problémy neobjevily. „Dobrý to je,“ řekne si pro sebe potichu Pavel Kacerle, když se během zářijového nedělního podvečera chýlí natáčení se Samuelem pomalu ke konci.