Žvanírna

Odpolední stíny se pomalu protahovaly, podobně jako tváře zklamaných politiků ve volebních štábech ANO, komunistů, sociální demokracie i v pirátské části společného večírku s vysmátými starosty.

Jan Hamáček už tušil, že se jeho až dosud příkladná kariéra právě posunula do fáze „otevřen novým příležitostem“. Vojtěch Filip mohl být rád, že jako ateista nevěří na boží tresty, protože jinak by se s celou svou stranou musel propadnout do horoucích pekel za všechno, co kdy našemu národu provedli. Andrej Babiš si ještě stále v ústraní chystal povolební řeč, kterou pak asi neukázal nejbližším kolegům, takže ti se u jeho slov o dobrém výsledku tvářili jako na pohřbu milované babičky. Ve volebním štábu koalice Spolu se mezitím pozvolna rozjížděl večírek, který obyvatelům pražské Petrské čtvrti připomněl doby předcovidové, kdy se nad ránem toulaly ulicemi duše sice zmožené a hlučné, ale v nitru šťastné.

Vyměnili jsme si s kolegou Kmentou v povolebním podvečeru pár odlehčených zpráv o tom, že možná bude na čase se zase začít věnovat „modrým kmotrům“. A já si začal uvědomovat, že se nám zase pomalu do života vrací politika.

Se všemi těmi vnitrostranickými spory, nekonečnými koaličními schůzemi a dalšími jevy, které správu země všemožně komplikují. Ale také s ministry, kteří chtějí zaujmout veřejnost tím, že prosadí nějaký program, aby se příště zase posunuli o něco výše. S politiky a političkami, kteří mají své ambice, chtějí to jednou třeba také dotáhnout do premiérského křesla, a proto chtějí ukázat to nejlepší, čeho jsou schopni – a někteří se přitom navždy znemožní.

Došlo mi, jaký by to mohl být rozdíl proti situaci, kdy se členové vlády snažili hlavně nevyčnívat samostatným myšlením a odezírat přání z úst předsedy a majitele strany v jedné osobě. Kdy popírali sami sebe, protože se příkazy jejich šéfa měnily třikrát za odpoledne, a svou kvalifikaci opírali hlavně o brzké vstávání. Jak jinak, když polovina z nich měla náběh na žaludeční vředy a noční můry z toho, jak na ně předseda vřeštěl.

Jsem zvědavý, jak se provoz země změní, až vládu vystresovaných insomniaků nahradí „klasická politická žvanírna“. Laťku po předchůdcích mají celkem nízko.

Krátký rozhovor Roberta Čásenského s Tomášem Poláčkem o nadcházejícím čísle si můžete poslechnout zde:

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné podzimní dny a příjemné čtení.

P. S.: Příští číslo vychází 15. listopadu.