Až se ozve generace drahých garsonek

Šestadvacetiletý Michal pochází z menšího městečka na Šumpersku. V Praze studoval Vysokou školu ekonomickou a po promoci se s přítelkyní rozhodovali, zda se vrátit do kraje, ze kterého oba pocházejí, nebo žít v hlavním městě. „U nás bylo mnohem méně míst, na většinu navíc požadovali několik let praxe,“ popisuje mladý inženýr, proč nakonec vyhrála Praha. Po rozchodu s dívkou si Michal sháněl bydlení. „Díval jsem se po bytech 1+kk, v dosahu metra. Ceny za ty solidnější začínaly na pěti milionech,“ popisuje. Ačkoli má ve srovnání s někdejšími spolužáky z VŠE spíše nadprůměrný plat 45 000 hrubého, na vlastní, i když malý byt to nevidí. „Nejprve bych musel více než dva roky šetřit na to, abych měl potřebných deset procent vlastních zdrojů. Splátka hypotéky by pak byla asi devatenáct tisíc, což je výrazně přes polovinu mého čistého příjmu. To mi přijde moc, za rozumné bych považoval dát za bydlení asi třetinu,“ říká mladý muž, který pracuje jako analytik v soukromé finanční společnosti. Bydlení nakonec získal od kolegy z práce, pronajímá si od něj malý byt poblíž metra na Palmovce za deset tisíc měsíčně. „Aby to ekonomicky fungovalo, musel bych mít práci a plat jako v Praze a bydlení za cenu jako v Šumperku,“ uzavírá.

Tomáš a Karolína jsou o půl generace starší a o jednu životní fázi dále. Mají dvouletou Aničku a na cestě je druhé dítě. Žijí v bytě 2+kk v pražských Vršovicích, na který si vzali hypotéku, a aby se i po rozšíření rodiny vešli, pořídili si letos v únoru řadový domek v oblasti zvané Dvouletky v nedalekých Strašnicích. Nemovitost původně z padesátých let vyžaduje zásadní rekonstrukci.

A tak začala rodině úřední anabáze.

„Nejprve jsme absolvovali vyjádření dotčených orgánů, což se podařilo velmi rychle. Ve druhé půlce dubna jsme odeslali žádost o vydání stavebního povolení, projektant připravil všechny potřebné náležitosti. Pak se nic nedělo, a když se nám po dvou měsících podařilo kontaktovat příslušnou referentku na stavebním úřadu, sdělila nám, že chybí kóta na jednom z výkresů,“ popisuje Tomáš. Kótu projektant doplnil a pak se od referentky dozvěděli, že našla další nedostatek. Doplnili požadované a objevil se ještě další. „Nechápu, proč nám nemohla najednou sdělit, ať doplníme ty a ty údaje. Nakonec to trvalo čtyři měsíce, než naše žádost postoupila o krůček dál, k podpisu vedoucí stavebního úřadu,“ vypráví Tomáš. Vedoucí přislíbila podpis „rychle, do tří čtyř týdnů“. Pak budou obesláni sousedé, zda nemají námitky. Na to navážou další lhůty, takže když všechno půjde hodně rychle, dočkají se manželé podle vedoucí úřadu konečného dokumentu v polovině ledna. „Pokud se ovšem nestane, že by během lhůty pro připomínky někdo zemřel. Pak prý by se čekalo na vypořádání dědictví. Na to nechci ani pomyslet,“ říká Tomáš. Rodině mezitím běží dvě hypotéky, na původní byt i na koupený domek. Tomáš má dvě práce, a finanční náklady tak podle svých slov zvládá, kdyby ale o své hlavní zaměstnání ve finančně zaměřeném startupu přišel, byl by to už docela problém. „Asi jsem naivní, ale myslel jsem si, že do roka od nákupu budeme bydlet, a ne že ani nezačneme s rekonstrukcí,“ říká.

To jsou jen dva z mnoha příběhů, které dokumentují současnou bytovou situaci v České republice. Vlastní bydlení se z důvodů rostoucích cen stává čím dál větší vzácností i pro solidně vydělávající mladou generaci. Úřední postupy jsou navíc při povolování staveb zoufale zdlouhavé, ať už se jedná o stavby celých obytných souborů, nebo třeba o jednotlivce, kteří si chtějí postavit či důkladně rekonstruovat bydlení individuální cestou.

Pořadníky na byty