Velká punková rodina se světovým dosahem

Není to klasická rodinná firma v pravém slova smyslu, tedy že by jejími zakladateli a vlastníky byli členové jednoho rodu. Má však řadu atributů, kterými se od klasických rodinných podniků neliší, tedy až na velikost.

„V Esetu je velice specifická, rodinná atmosféra,“ říká o jedné z největších antivirových firem světa Jaroslav Fabián, muž, který v její české části pracuje už od roku 2005. „Když jsem nastupoval, sídlila česká pobočka v třípokojovém bytě na Letné. Pokud měl někdo v kanceláři důležitou schůzku, u které neměl být rušen, vzali jsme my ostatní notebook a šli pracovat do kavárny nebo hospody,“ popisuje Fabián časy před patnácti lety. „Z původního punkového období se to samozřejmě mezitím dostalo do mnohem strukturovanějšího podniku. Dodnes však platí, že se tu lidé mohou velmi snadno dostat k nejvyšším šéfům i spolumajitelům,“ říká Jaroslav Fabián, který dnes působí jako marketingový ředitel v české pobočce firmy.

Na okraji disku

O punkovém období se v případě Esetu nemluví jen obrazně. Jeden ze zakladatelů firmy, Miroslav Trnka, je totiž vášnivý muzikant – a právě punk jeho kapela Lost Clusters hrála a občas stále hraje. „Když celé dny koukáte do počítačů, ztrácíte trochu ponětí o reálném světě. Tak jsme začali hrát punk. Vyskáčete se, vykřičíte, domů sice jdete napůl ohluchlý, ale už zase s pocity skutečného světa,“ popisoval Miroslav Trnka ve filmovém dokumentu, který vznikl ke třiceti letům od vzniku prvního antivirového programu NOD, který dali dohromady s kolegou Peterem Paškem.

V roce 1987 se oba mladí programátoři, kteří se seznámili v jednom z bratislavských počítačových klubů té doby, nejprve potkali s počítačovým virem Vienna. Později narazili i na složitější vir Cascade. Přitom je napadlo, že by se mohli pokusit nalézt řešení, které by zachytávalo i další viry. Program, kterému dali podle populárního televizního seriálu jméno Nemocnice na okraji disku (NOD), vznikl před vánočními svátky v roce 1987. „Chtěli jsme udělat program, jenž bude univerzální a který půjde dále rozvíjet,“ vzpomínal po třiceti letech Peter Paško. „Peter jako šachista a lepší logik dělal to jádro programu, já jsem se věnoval tomu, aby to bylo uživatelsky příjemné a snadno ovladatelné,“ doplňoval Miroslav Trnka.

Po pádu socialismu se mohl jejich koníček stát zaměstnáním. Jezdili si do Rakouska pro diskety a na nich pak kaž-dého půl roku posílali aktualizovanou verzi svého programu zákazníkům, dnes je přitom standardem aktualizace několikrát za den. Časem si jako poznávací znamení zvolili bílé diskety, aby byli rozeznatelní od konkurence.

Zrodila se bohyně