Tomáš Klus: V tu chvíli se něco zlomilo…

Kdy jste naposledy něco prohrál?

To si vlastně ani neuvědomuji. Možná mě postihly různé události, které by se daly brát jako prohra, ale já si to při svých růžových brýlích nepřipouštím.

Když něco nezvládnete, mrzí vás to, nebo vybičuje k většímu nasazení do budoucna?

Mívá to dvě fáze, nejprve přichází samozřejmě zklamání. Ale protože se snažím vědomě pracovat s tím, co se mi honí hlavou, tak si situace, kdy bych třeba chtěl na něco rezignovat, rozeberu. A většinou zjistím, že důvody, proč se vzdát, jsou tak slabé, že nemůžou obstát. Tím se dostanu do druhé fáze, kdy si řeknu, že tomu dám dvakrát tolik času a úsilí a bude to lepší.

Řekl byste o sobě, že jste v tomhle směru odolný?

Řekl bych, že ano – a že za to hodně vděčím sportu. Od mých deseti jedenácti let, kdy mi umřel táta, jsem se na sport dost fixoval. I proto, že tam vždycky byli trenéři s pevnou rukou a já k nim vzhlížel jako k otcům. A každý z trenérů, které mi osud do života poslal, si mě tak trochu adoptoval. Výcvik v tom, že ne každý závod dopadne dobře, i když jsem se na něj poctivě připravoval, mám od dětství v sobě, a tak se asi hned tak z něčeho nezblázním.

Býval jste moderním pětibojařem. Jak jste se dostal k takovému ne zcela obvyklému sportu?

Nejdříve jsem začal chodit na hokejovou přípravku. Tam mi taktně naznačili, že to asi není pro mě.

Jako že jste na hokej kopyto?

Přesně tak. Ale součástí výcviku malých hokejistů bylo i plavání a to mi šlo, dokonce dost dobře. Tak jsem se rozhodl, že budu chodit na plavání. V té době jsem také začal chodit na třineckou školu Dany a Emila Zátopkových, která je atletická. Když mi bylo třináct, přišel do Třince jako hlavní plavecký trenér Ivo Konvička, bývalý pětibojař. Protože základem pětiboje je právě plavání a běh, tak řekl: Ty budeš dělat pětiboj a já tady v Třinci založím oddíl.

Takže jste byl první kůň nové stáje?