Lepší než doma sedět je pražit buráky

Příběh podnikání se u manželů Kremlových začal odvíjet už počátkem osmdesátých let v Krkonoších. Na Pražskou boudu nad Pecí pod Sněžkou se odstěhovali, aby vyřešili tehdejší životní situaci. Oběma bylo lehce přes dvacet, měli ani ne dvouletou dceru Petru. Manželka Jana studovala Vysokou školu chemicko-technologickou, její muž Pavel přišel vinou úrazu ze dne na den o kariéru špičkového cyklisty. I s dítětem bydleli u Janiných rodičů, a tak když viděli inzerát nabízející práci na horách, sebrali se a šli.

Pavel dělal na boudě vrchního, Jana tam působila jako brigádnice. Zabývali se tím, jak vydělat ještě nějaké peníze. Pavel si tedy vyřídil povolení od místního národního výboru a začal na pletacím stroji Dopleta vyrábět čepice a další sportovní doplňky, které zprvu prodával hlavně známým. „Fungovalo to dobře, tehdy nic pořádného v obchodech nebylo, mezi lidmi byl o jeho výrobky zájem,“ vzpomíná Jana Kremlová.

Na horách vydrželi několik let, Jana dostudovala a na svět přišla druhá dcera, Markéta. Ale když měla jít starší holčička do školy, postavila si mladá paní Kremlová hlavu, že s dvěma dětmi už nechce žít v hotelovém pokoji bez jakéhokoli soukromí. A tak se stěhovali zpátky do Prostějova. Pavel Kremla nastoupil do Svazarmu jako sportovní instruktor. Když ale dostal platový výměr na dvacet dva tisíc korun za rok, řekl si, že to riskne, dal výpověď a rozhodl se, že bude jenom plést.

„Jenže tehdy bylo jaro, a my museli přežít do zimy z jednoho platu, a k tomu navíc sehnat peníze na vlnu, z níž se bude plést. Prodali jsme úplně všechno, co jsme prodat mohli, a vsadili na jednu kartu. Kdyby se to neprodávalo, měli bychom asi doma hromady čepic a neměli moc co jíst,“ vzpomíná Jana Kremlová. Sázka ovšem vyšla náramně, na tehdy slavných burzách v Ostravě Pavel Kremla veškeré zboží úspěšně prodal a u pletacího stroje a drobné živnosti už zůstal.

Křupkové vysvobození

Manželka Jana, chemická inženýrka, pracovala po návratu do Prostějova nejprve jako vedoucí laboratoře v cukrovaru a pak přešla na potravinářskou inspekci jako specialistka na cukr. Do její kompetence spadala i káva. Když začala sama uvažovat o vlastním podnikání, nejprve si chtěla otevřít balírnu léčivých bylinek. Rodina ji ale přesvědčila, ať se pustí do něčeho, k čemu má blízko, a tak si v březnu 1992 zařídila živnostenský list, pořídila si na úvěr pražicí linku a začala dělat kávu. Jenže to přišlo ve špatnou dobu: na tuzemský trh tehdy vstoupily velké značky jako Tchibo nebo Douwe Egberts se svými televizními kampaněmi a v takové konkurenci se malé provozovně zrovna moc nedařilo.