Rodinný byznys 2.0

Udělali všechno tak, jak měli. Vybudovali úspěšné firmy, nashromáždili slušný majetek a svého bohatství využili mimo jiné i k tomu, aby svým potomkům dopřáli možnost poznávat svět a také pro ně zajistili a zaplatili mnohem lepší školy, než měli oni sami v socialistickém Československu. Tak by to asi mělo být. Vždyť co lze dětem dát do života lepšího než rozhled a dobré vzdělání?

Jenže ty děti si často během cest a na studiích vytvořily vlastní představu o budoucnosti. Ne vždy se jim chce vracet a převzít po rodičích jejich byznys a dál ho rozvíjet, aby ho zase jednou ony mohly předat svým dětem. Před částí podnikatelů první polistopadové generace se tak vynořila otázka, s níž možná ani nepočítali. Tedy nikoli kdy je nejlepší čas, aby svou firmu předali následníkům, ale zda o to ti potenciální následníci vůbec stojí.

Sedmapadesát procent byznysmenů, kteří se zúčastnili loňského průzkumu organizovaného J&T Family Office, se přihlásilo k výroku, že jejich děti „mají své vlastní ambice a sny a nedá se říci, že by měly zájem jít v mých stopách“. O něco menší část, 43 procent, pak má dokonce pocit, že dětem, které získaly rozhled a vzdělání, „jako by nyní nebyl obor mého podnikání dost dobrý“.

„Setkáváme se s řadou majitelů firem, kteří zjistili, že nemají pro své podnikání skutečné nástupce, a tak začali řešit, jak své firmy prodat,“ říká Igor Mesenský, partner poradenské firmy KPMG odpovědný za oblast fúzí a akvizic. Připouští přitom, že do jeho pole působnosti, tedy prodeje firem, se pochopitelně dostávají hlavně ti, kdo firmu předávat nemohou nebo nechtějí. A to jak z důvodu, že o to nástupci nestojí, nebo proto, že rodiče nepovažují své potomky za ideální pokračovatele. „Extrémním příkladem byl v tomto směru úspěšný podnikatel, který ve svých více než osmdesáti letech nepovažoval šedesátiletého syna za dostatečně zralého a připraveného k převzetí rodinného byznysu. A když jsme se pak syna zeptali, zda chce firmu převzít, tak řekl, že v žádném případě,“ vypráví Igor Mesenský.

Gabriela Lachoutová, předsedkyně představenstva společnosti J&T Family Office, jež se specializuje na správu rodinného majetku movitých Češek a Čechů, ovšem podotýká, že řada potomků, kteří původně míří do jiných oborů, nakonec přece jen podnikání po rodičích ráda přebírá. Zda je v takových případech silnější motivací touha po udržení rodinné tradice, nebo kouzlo velkých majetků a peněz, nelze přesně říci. Magnetismus velkých peněz ovšem není nikdy radno podceňovat. Mesenský i Lachoutová se během své praxe už setkali i s případy dětí, které se nemohly dočkat, až převezmou rodinný byznys, aby jej následně prodaly a užily si tak, že se „dobře narodily“. Pro uklidnění podnikajících rodičů lze však rovnou říci, že takové případy jsou velice vzácné – a právě proto se lidem z oboru dobře pamatují. Pokud děti s převzetím rodinné firmy souhlasí, přistupují k tomu téměř vždy velmi zodpovědně. „Ideální samozřejmě je, když nástupce ve firmě už delší dobu působí, prošel jí od nižších příček a získá si respekt a postavení, které se neodvíjí jen od toho, že je potomek,“ říká Igor Mesenský.

Každý věk je správný