Fotbal, to je hra

K fotbalu mám dlouhodobě pozitivní vztah. Datuje se nejméně od roku 1982, kdy jsem se stal hráčem žákovského družstva čelákovického Spartaku. Má hráčská kariéra trvala jen pár let a vrcholu dosáhla v podobě dvou gólů na hřišti nedalekého Mochova. Do dalších let jsem si z té doby vedle pochopení významu slova ofsajd odnesl i celoživotní přezdívku, neboť mé příjmení bylo pro jednoho z trenérů zkrátka příliš složité.

Přestože jsem dokopal zhruba před třiceti lety, prožívám i dál fotbal v mnoha podobách. Čtu si o něm, dívám se na něj a jsem schopen o něm rádoby zasvěceně žvanit s každým, kdo o to projeví zájem. Nikdy jsem se nestal pravidelným návštěvníkem ligových zápasů, ale zcela chápu kolegy a kamarády, kteří tak činí. Kdo ví, kdybychom bydleli v Liverpoolu, možná bych také chodil.

Dovedu, myslím, porozumět i tomu, když se někdo do fotbalu zamiluje natolik, že do něj začne cpát vlastní peníze. Dvě miliardy, které současní majitelé během let nasypali do pražské Sparty, už jsou sice za hranicí mého chápání, ale možná je to tím, že v tak velkých sumách neumím počítat. I tak mi ale jejich chování poněkud připomíná chlápky u automatů, kteří tam házejí další a další peníze a pořád věří, že to jednou zacinká.

Co se ale mému chápaní zcela vymyká, je ona podivná bohorovnost, se kterou sype peníze do fotbalu stát. Stovky milionů nechává mizet v soukolí, kde o jejich rozdělování rozhodují podivné kamarádšofty či funkcionářské kšeftíky a odkud tu a tam vypadne pěkná dotace pro kluby hradního kancléře, bývalého ministra nebo předsedy fotbalového svazu. Vlády tento systém dlouhodobě udržují tím, že jen zavřou oči a platí. A nic na tom nezměnila ani ta současná, která se ráda tváří jako parta nejvzornějších hospodářů. Takže čau lidi, udělá se to jako vždycky, kilo půjde Vráťovi, dvojka Mírovi; kdo neskáče, není Čech.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné jaro, příjemné čtení a spoustu zajímavých sportovních zážitků.