Cíl neznámý…

Česká republika vstoupila do roku, kdy si připomene třicet let od pádu totalitního režimu. Pokud je vám méně než pětatřicet a začínáte se bát nostalgického vzpomínání, ještě neotáčejte na další stránku, nostalgie se konat nebude (to si stačí nechat až na listopad).

Jde mi o to, kam jsme za těch bezmála třicet let došli. Z pohledu historie to vlastně není špatné. Původní Československá republika, na jejíž vznik v roce 1918 se loni tak výrazně vzpomínalo, již touto dobou padala do spárů komunistické diktatury, a to už za sebou měla příšerné období války se stovkami tisíc obětí; další tisíce mrtvých pak byly důsledkem únorového puče. Historické paralely nutně pokulhávají, nicméně nepřetržitých třicet let svobody a demokracie zažíváme v posledních sto letech poprvé, a proto za ně zaplať pánbůh.

Říkat si, že jsme na tom o poznání lépe než prarodiče a praprarodiče, by bylo přece jen trochu málo. I při přísnějších kritériích však výsledek pořád obstojí, byť s jistými výhradami.

Země prošla v mnoha oblastech zásadní modernizací, kterou si často ani neuvědomujeme, protože v té lepší podobě denně žijeme. Zachováváme si relativní sociální soudržnost, jakkoli bychom se o své slabé a chudé mohli jistě starat lépe. Skutečnost, že se stovky tisíc lidí nacházejí v dluhové pasti, ať už z jakýchkoli příčin, rozhodně nelze brát za přijatelnou, a společnost naší úrovně by měla umět pomoci lidem překonávat tíživé situace, ačkoli se do nich dostali vlastní vinou.

Řada jednotlivců i firem dokázala uspět ve velmi konkurenčním prostředí, které se na českém trhu objevilo s otevřením ekonomiky. A postupně se – i když o poznání pomaleji, než jsem třeba osobně očekával – objevují i příklady úspěchu v evropském či globálním měřítku.