Nová naděje. Už zase

Téměř po každých volbách se objeví nějaká tvář, která v jisté části veřejnosti a zejména pak mezi žurnalisty vzbudí naděje, že se konečně věci otočí k lepšímu. A téměř se železnou pravidelností pak dojde nejprve na pochybnosti, pak na rozčarování a nakonec na trpké zklamání.

Lepší než dříve

Někdy ty naděje vzbuzují tradiční politici, kteří se ocitnou v nové roli. Vzpomínám si namátkou na úvodní nadšení z nástupu éry Petra Nečase po „strašlivé éře“ Topolánka a Paroubka. Nebo třeba o čtyři roky dříve zde byly naděje vkládané do Mirka Topolánka po chaotickém období Špidly, Grosse a Paroubka. Anebo, ještě dříve, to si zase pamatuji na vstřícný vztah k Vladimíru Špidlovi, který přišel po „dusivých letech s Klausem a Zemanem“.

Ještě častěji jsou však naděje spojené s novými tvářemi.

Jen z dob posledních komunálních voleb před čtyřmi lety si pamatuji „nástup autentických zelených“ pod vedením Matěje Stropnického. A ve stejné době bylo hnutí Žít Brno po úspěšném nástupu na radnici označováno za „úspěšný příklad přerodu angažované občanské společnosti do politiky“. V komentářích se tehdy objevovaly úvahy, zda seskupení s Matějem Hollanem v čele dotáhne svůj úspěšný rozjezd až do celostátní politiky. Dnes už víme, že nedotáhne – a jeho zakladatel v novinových rozhovorech uvažuje o tom, jestli má vůbec smysl pokračovat.

Samozřejmě, občas se nějakému „nově příchozímu odnikud“ podaří v politice uspět na delší dobu a rozšířit řady tradičních politiků o nové stálejší jméno: mezi takové by se asi dal řadit třeba lídr starostů Petr Gazdík nebo i současný předseda ODS Petr Fiala.