Přípitek ctěným předkům

Slovenský prezident Andrej Kiska a český prezident Miloš Zeman u sochy T. G. Masaryka v Hodoníně, srpen 2018.

Profimedia.cz

Úvodní slovo šéfredaktora k říjnovému vydání magazínu Reportér.

Když jsem byl asi tak ve druhé třetí třídě, míval jsem o prázdninách zvláštní zábavu. Na pauzák (to je takový průsvitný papír) jsem si propiskou obkresloval hranice států z atlasu. A pak jsem vymýšlel, jak by se daly změnit a vylepšit.

Jedním z mých dětských vynálezů bylo například to, že by se hranice Německa dala šikovně zarovnat, kdyby se spojila zhruba od Žitavy k Pasovu. Nechápal jsem, proč speciálně u mé babičky nevyvolával tenhle inovátorský nápad žádné nadšení.

O něco málo později jsem se dozvěděl, že překreslování hranic na mapách bylo oblíbenou zábavou i mnohem větších chlapců, než byl tehdejší mírně obtloustlý hoch u babičky v Lysé. A že se hranice mé země jen během babiččina života překreslovaly několikrát, což většinou nepřineslo nic dobrého. Ani pro ty žijící vně hranice a už vůbec ne pro ty uvnitř.

Jen to poslední překreslení, kdy se země dobrovolně rozpůlila čarou od Ostravy k Hodonínu, přineslo na obou stranách více plusů než minusů. Taky to bylo jediné překreslení, při kterém nehrály žádnou roli armády. Všechny předcházející změny hranic mívaly přinejmenším pro část obyvatelstva nepříjemné důsledky. Někteří, kteří chtěli zůstat venku, se nakonec ocitli uvnitř. A jiní, kteří by moc chtěli být uvnitř, se ocitli zase venku.

I tak, přes všechno to překreslování hranic (a přebarvování státních symbolů), přichází výročí sta let od příchodu republikánského zřízení do našich zemích. Přičemž platí, že posledních třicet let zde bylo lepších než těch prvních třicet i těch prostředních čtyřicet.

Někdy si říkám: Co jsou naše starosti ve srovnání se strastmi našich dědů a pradědů? To neznamená, že by ani dnes nešlo o hodně. Jen asi není hned potřeba propadat trudomyslnosti z toho, když zrovna na Hradě, ve vládě či parlamentu nesedí sestava, na kterou by byl člověk dvakrát pyšný. Řada pradědečků a prababiček se totiž nenechala zlomit a otrávit mnohem horšími okolnostmi. Pojďme jim připít, až přijde na konci měsíce oněch sto let republiky. Zaslouží si to.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné chvíle a nám všem dost odvahy, kdykoli jí bude potřeba. Hezké dny a příjemné čtení.

Podpořte Reportér sdílením článku