Dojet až do cíle živí a zdraví

koláž s použitím Profimedia.cz

Jezdíme auty, která se nedají srovnat s těmi, do kterých jsme sedali ještě před necelými dvaceti lety. Změna systému testování nárazů, nové materiály, povinný stabilizační systém a další prvky zásadním způsobem proměnily bezpečnost automobilů; dále ji zvyšují systémy automatického brzdění a snižování rizika kolize. I ty možná budou v dohledné době patřit do povinné výbavy.

Před lety, na jaře roku 2002, jsme jeli ve třech malou Toyotou Corolla po australské silnici A1 mezi Adelaide a městečkem Port Augusta. Řidiče v jednu chvíli zřejmě lehce vykolejil průjezd obřího trucku se dvěma návěsy v protisměru.

Trhnul volantem, auto šlo do smyku, chvíli jsme poletovali po silnici ze strany na stranu, a nakonec auto vyletělo z náspu do buše. Dopadlo na čumák, několikrát se přetočilo přes střechu a zůstalo ležet na boku asi padesát metrů od silnice. Corolla byla zmačkaná, jako když šlápnete na plechovku od Coca-Coly, přesto jsme vylezli z auta živí a zdraví. Jednak proto, že jsme byli všichni tři připoutaní, a také díky tomu, že vydržel bezpečnostní rám karoserie.

Aniž bychom to tehdy věděli, měli jsme symbolicky poděkovat muži jménem Béla Barényi. Konstruktér a vynálezce rakousko-maďarského původu, jehož tatínek nějaký čas působil také jako učitel v Prešpurku, dnešní Bratislavě, pracoval pro Mercedes-Benz. V roce 1951 podal patent, při kterém stanovil základ podoby moderních automobilů: rozdělil je na tři logické části – deformovatelnou přední část, pevnou kabinu pro posádku a opět deformovatelnou zadní část. Patent byl schválen o rok později a v sériové výrobě se poprvé objevil v roce 1959, v šestiválcových mercedesech 220, 220 S a 220 SE. Barényiho vynález byl nepochybně milníkem v pasivní bezpečnosti automobilů, tedy v tom, jak vůz chrání posádku při kolizi. Další vynálezy pak následovaly.

Rána do kabiny

Novodobý zlom v pasivní bezpečnosti pak přišel kolem roku 2000, kdy výrobci automobilů začali reagovat na zavedení nové podoby zkoušení ze strany organizace Euro NCAP (European New Car Assessment Programme). Konsorcium bylo založeno dohodou švédské a britské administrativy a Mezinárodní automobilové federace. Upravilo podobu crash testů, které do té doby měly většinou podobu nárazu do zdi a jednoduchého bočního testu, tak, aby odpovídaly situacím, ve kterých jsou při haváriích největší ztráty na životech. A to bývá tehdy, kdy se srazí dvě auta jen částí své přídě. Nové testy Euro NCAP tak simulovaly náraz jen částí přídě do deformovatelné překážky v rychlosti 40 mil za hodinu (tj. 64 km/h), aby to co nejvíce připomínalo nejčastější srážky aut.

V roce 1997 byly publikovány první testy sedmi malých kompaktních automobilů, z nichž žádný nedosáhl na více než tři hvězdičky z pěti možných. V Británii populární Rover 100 získal dokonce jen jednu hvězdičku, a když si člověk najde na internetu video z tohoto crash testu, není to zrovna pěkná podívaná. Náraz kabinu Roveru prakticky zcela zdeformoval a důsledky pro posádku vypadaly fatálně. Zveřejnění výsledku testů vyvolalo širokou veřejnou pozornost. „Postižení“ výrobci se tehdy bránili, že testy jsou špatně vymyšlené a že pěti hvězdiček nejde dosáhnout. O rok později už ale Volvo V40 dosáhlo na čtyři hvězdičky z pěti a průlomem se stal test Renaultu Laguna v roce 2001, který jako první získal pět hvězdiček. Od té doby se stalo samozřejmostí, že výrobci usilují o dosažení co nejlepšího hodnocení.

Podpořte Reportér sdílením článku