Buď se odstěhuju, nebo ty varhany opravíme

Kostel svaté Ludmily si ke konci devatenáctého století postavili hrdí obyvatelé Královských Vinohrad, tehdy samostatného města. Radní ve spolupráci s Církví svatou svěřili projekt Josefu Mockerovi, slavnému architektovi, který právě dokončoval práce na katedrále svatého Víta.

Na stavbě se nijak nešetřilo, jen ať sousední Praha vidí. To samé platilo i pro varhany, které byly dokončeny v roce 1898, pět let po vysvěcení samotného chrámu. Jejich tvůrcem byl jeden z nejlepších českých varhanářů té doby, Emanuel Štěpán Petr. Teď, přesně po sto dvaceti letech, se varhany znovu rozezní díky dvojici, která se seznámila v australském Perthu.

Z Buchlovic do buše

Celý příběh ale začal vlastně na Moravě. Tatínek Ivy Rosario, Josef Kučík, pocházel z Buchlovic, maminka Božena z Kuřimi. Josef byl silně věřící katolík, který po únoru 1948 rozhodně nechtěl zůstat v zemi ovládané komunisty. Proto manželé Kučíkovi za dramatických okolností utekli přes zelenou hranici do tehdejšího Západního Německa, kde strávili nějaký čas v utečeneckém táboře a následně zamířili do Austrálie. Josef byl restaurátorem nástěnných maleb, ale po příchodu na australský kontinent se živil jako malíř pokojů, tedy přesněji jako malíř stěn na železničních stanicích na trati vedoucí západoaustralskou buší. Vždycky, když nějakou stanici opravili, posunul se i se ženou zase dál. Nakonec se manželé usadili v Perthu, kde pak byli na dlouhá léta hlavními dušemi českého krajanského sdružení v západní Austrálii.

Ještě předtím, roku 1955, se jim narodila dcera Iva, u níž se už v poměrně nízkém věku začal projevovat výrazný talent ke hře na piano. Neodhalil to nikdo menší než Rudolf Firkušný, slavný český klavírista, když poprvé navštívil Perth. Na piano hrála celé dětství a mládí, ale jak sama říká, pomalu ji to přestávalo bavit, takže při univerzitních studiích přešla na varhany a s nimi se také stala bakalářkou v oboru hudby.

Mezitím však už poznala Harolda, vystudovaného ekonoma, který se celou profesní kariéru věnoval financím. S mužem následně odešla do Melbourne (a ještě později také do Hongkongu, Japonska a znovu do Hongkongu, jak Harold postupoval bankovní hierarchií). Do Československa se Iva poprvé podívala v roce 1991, kdy vzala s manželem rodiče na návštěvu jejich původní vlasti. „Líbilo se mi to, najednou se mi zhmotnilo všechno, co jsem od dětství znala z knížek,“ vypráví. Tatínek Josef nedlouho poté zemřel a Iva se o dva roky později do Prahy vrátila i s maminkou na několik měsíců, když pracovala na doktorátu z dějin umění o době Karla IV. „Poslední den našeho pobytu, těsně před Vánocemi, jsem ještě potřebovala něco ofotit v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí. Vyšla jsem ven, začalo sněžit, stála jsem tam, dívala se na Hrad a zjistila, že jsem beznadějně zamilovaná a že tady jednou budu muset žít,“ popisuje Iva Rosario.