Nazpaměť

Když jsem byl dítko školou povinné, měl jsem takovou zvláštní zálibu. Hrozně mě bavilo učit se nazpaměť seznam hlavních měst jednotlivých států. Dodnes například vím, že se hlavní město Madagaskaru (pozor, neplést s Mauriciem, to by byl člověk za blbouna nejapného) jmenuje Antananarivo nebo že v Burkině Faso mají Ouagadougou.

Kdybych byl dítkem dnes, mohl bych si místo měst pamatovat seznam ministrů školství. Piťha, Pilip, Gruša, …., …., Valachová, Štěch, Plaga. Za dobu existence republiky se už na ministerstvu školství vystřídalo osmnáct ministrů. Od roku 2006 to bylo dvanáct lidí, v průměru jeden na každý rok.

Téměř každý z nich přišel do úřadu s tím, že by chtěl něco zásadního zreformovat. Někdy šly ty reformy dokonce proti sobě. Tak jako u minulé vlády, která na jedné straně chtěla vtáhnout pomocí inkluze a dalších kroků co nejvíce dětí do standardního vzdělávacího systému, aby pak ty méně úspěšné chtěla přes reformu financování středních škol ze systému zase expedovat ven.

Přestože by počet ministrů už vydal na menší školní třídu, nepovedlo se žádnému z nich, aby se školství stalo pro některou z vlád skutečnou prioritou. Často se zdá, že hlavní starostí je, aby učitelé moc neřvali a byl od nich pokoj. Nebo si snad pamatujete nějakého premiéra, který by se seriózně zabýval tím, jak by se měla změnit výuka v době, která je dramaticky odlišná od té, kdy chodil do školy on sám? Já bohužel nikoli.

Přitom by bylo navýsost žádoucí, aby z našich dětí rostli sebevědomí a přemýšliví lidé, kterým nebude stačit, že jim někdo před volbami naslibuje kdeco zadarmo. A kteří budou vědět, že hlavní kvalifikací na primátora nebo hejtmana opravdu není to, že mají číslo na mobil předsedy vlády, u kterého navíc není jasné, zda na konci jejich volebního období bude ještě sedět ve vládě, nebo někde úplně jinde.

Jsem ovšem optimista, a tak věřím, že generaci našich dětí už na vařené nudli tak snadno neutáhnou. O tom, s čím se potýká české základní školství, si můžete přečíst v článku, který začíná na straně 12 tištěného vydání (nebo zde).

Na závěr dovolte ještě jedno osobní poděkování. Jsou to právě čtyři roky, kdy začal vycházet magazín Reportér. Ten by však nikdy nemohl existovat bez vaší přízně. Proto vám všem, kteří Reportér čtete, předplácíte a fandíte mu, moc a moc děkuji!

Přeji vám příjemné čtení, a pokud se vás to týká, i hladký start do nového školního roku.