Jak se dělá kafe

Do pralesu nad obcí Tenjolaya se začíná opírat ranní slunce. Dole pod korunami stromů je ale ještě docela příjemně. Přesto člověku při šplhání do prudkého svahu začínají po zádech sjíždět první kapky potu. Tady, uprostřed pralesa ve výšce 1483 metrů nad hladinou moře, sklízí svou kávu Pak Anan. Je jedním z mnoha farmářů v indonéské provincii Západní Jáva, kteří v posledních letech přešli od pěstování zeleniny ke kávě. „Pěstoval jsem zelí, chilli papričky a lilky. Někdy se povedlo prodat i za dobrou cenu, jenže jindy jsem zase neprodal vůbec nic,“ vypráví o tom, proč nakonec změnil obor.

Pak Anan ohýbá záda, zkušeným pohybem odtrhává třešně kávovníku a hází je do velkého koše, který má na popruhu přes rameno. Ruční trhání je sice náročné, ale dává záruku, že se do sklizně dostanou pouze červené, tedy správně zralé kávové třešně. Na rozdíl například od banánů, které můžete otrhat zelené a ony pak ještě dozrají, kávová bobule po odtržení zrát přestává a v zeleném stavu je pro další zpracování v podstatě k ničemu. V období sklizně, které na Západní Jávě trvá asi tři měsíce od června do srpna, se proto musí pěstitel ke každému keři vrátit několikrát. Díky tomu, že má nízký odpad, dokáže ze svých dvou hektarů, které v poměrně prudkém kopci uprostřed pralesa má, sklidit asi sedmnáct set kilogramů kávových třešní. V každé třešni jsou dvě kávová zrna. A právě tady, ve stínu stromů u Pak Anana, možná začíná cesta kávy, která nakonec skončí i ve vašem šálku.

Jak tato cesta vypadá? Například Nespresso, známá globální firma dodávající kávové kapsle, začalo spolupracovat s farmáři na indonéské Západní Jávě v roce 2015. Kávu od nich vykupuje prostřednictvím firmy Olam, což je světový obchodník se zemědělskými komoditami. Kávové třešně berou od zhruba tisícovky farmářů na Západní Jávě, kteří jsou sdruženi do pětatřiceti skupin.

Skupinu, do které spadá Pak Anan a dalších sto osmdesát malých pěstitelů, vede farmář s poeticky znějícím jménem Aki Dadi. Protože by se pěstitelům nevyplatilo zvlášť vozit kávu do výkupu, dopraví svou sklizeň právě k Aki Dadimu a ten pak zajišťuje transport.

Skupiny původně vznikly proto, aby měli farmáři lepší vyjednávací pozici při prodeji produkce. „Dělali jsme to tak, i když jsme ještě pěstovali hlavně zeleninu,“ říká Aki Dadi. Při pěstování kávy pak získaly skupiny i další funkci – vzájemnou výpomoc. Každý farmář sice hospodaří na vlastní triko, ale vzájemně si pomáhají, zejména v období sklizně. Jednou se sejde třeba deset farmářů na políčku u Pak Anana, podruhé jdou zase sklízet k některému ze sousedních pěstitelů. Aki Dadi jim pomáhá organizovat spolupráci a dohlíží také na to, aby všichni plnili stanovené podmínky, mezi něž třeba patří to, že nesmějí používat umělá hnojiva ani chemické postřiky. Na to, že se jeho skupině daří, je patřičně hrdý. „Každý z farmářů už si mohl koupit motorku, aby se ke svému pozemku lépe dostal a aby na ní mohl odvézt sklizeň,“ vypráví. A při následném putování mezi jednotlivými pěstiteli po pralese člověk skutečně narazí několikrát na stejný typ motocyklu, který by se dal asi nejsnáze popsat jako kříženec skútru s terénní stopětadvacítkou.