Úspěšný rozvod v hliníkovém údolí

Za obcí Třemošnice na západním okraji okresu Chrudim se mezi lesnatými kopci skrývá Hedvičino údolí, kterým protéká Zlatý potok. Před více než dvěma sty lety zde vznikla první železárna, která se o mnoho let později změnila v Kovolis Hedvikov. A už více než pětadvacet let, od privatizace v roce 1992, píše svou novodobou historii. Ta loni vstoupila do nové etapy, když se z firmy dvourodinné stala podnikem ve výlučném vlastnictví Miloslava Pavlase seniora a Miloslava Pavlase juniora. Mimochodem, otec svého syna během rozhovoru skutečně tituluje „junior“. Pro pořádek dodejme, že otci je sedmašedesát a syn nedávno oslavil pětačtyřicátiny.

Jméno Kovolis odráží docela věrně to, čím se podnik zabývá. Lisuje hliníkové součástky pro automobilový průmysl. „Dodáváme díly do různých částí aut: do klimatizací, pump v motoru, řízení a podobně. Náš největší zákazník, firma Wabco, dělá brzdové systémy pro nákladní auta,“ popisuje Miloslav Pavlas starší. „Je to asi pět set různých výrobků,“ doplňuje ho syn a pokračuje: „Ročně vyrobíme zhruba dvacet pět milionů dílů, což představuje asi dvanáct a půl tisíce tun zpracovaného hliníku.“

Ve firmě působí více než jedenáct set zaměstnanců a pomáhají jim desítky sofistikovaných robotů. Klíčovou částí podniku jsou dvě slévárny, jež však jen velmi vzdáleně připomínají slévárny se zpocenými chlapy v kožených zástěrách, kteří lijí roztavený kov do forem, jak to ukazují staré filmy či obrazy. Tady se také pracuje s roztaveným kovem, což jsou různé hliníkové směsi, ale do lisů je lije speciální nádobou robotická ruka. V další části stroje se pak hliník natlačí do formy, kterou na setiny milimetru přesně připravili lidé v nástrojárně. Po vylisování jiný robot součástky vyndá a připraví k dalšímu zpracování a distribuci. Kvalitu jednotlivých výrobků kontrolují speciální rentgeny, které odhalí i vnitřní mikroskopické vady. Některé odlitky jsou hotové rovnou z lisovacích strojů, jiné se ještě dále obrábějí.

Když procházíte fabrikou s oběma majiteli, neunikne vám, že u každého kusu přesně vědí, pro kterého klienta a do jaké části auta patří. „Máme výhodu, že většina našich výrobků nejde do motorů. Takže ať už zůstanou spalovací motory, nebo se v budoucnu přejde na jiný pohon, nás by se to dotknout nemělo. Protože řízení, brzdy, klimatizace, topení a podobně budou v autech, ať je bude pohánět cokoli,“ říká Miloslav Pavlas mladší v ruchu výroby novější ze dvou sléváren.

Firma ji otevřela v roce 2011 a díky ní se kapacita podniku prakticky zdvojnásobila. K nové slévárně se váže příběh, který ukazuje, že v podnikání je občas třeba mít i trochu štěstí. Firma měla stavbu naplánovanou o několik let dříve. „V roce 2007 jsme byli na vrcholu z pohledu výrobních kapacit. Měli jsme připravený projekt nové slévárny a dolaďovali jsme stavební povolení. Jsme tu ovšem v chráněné krajinné oblasti a její vedení mělo poměrně hodně požadavků na další studii o vlivu na životní prostředí, která zdržela vydání povolení o několik měsíců. Než se stihla dodělat, začala krize, odbyt šel takříkajíc do kytek a my sice dostali povolení, ale stavbu jsme už nezahájili. Kdyby nedošlo k tomu zpoždění, měli bychom rozestavěno, nainvestováno a neměli bychom odbyt a tržby,“ líčí Pavlas senior a se smíchem dodává, že je dodnes tehdejšímu řediteli CHKO Železné hory vděčný.

Na roky i na minuty