Výměna prezidenta by české politice prospěla

Jakkoli to dnes ve vypjatém období kolem prezidentské volby může odpůrcům Miloše Zemana připadat nemyslitelné, za deset dvacet let se na něj dost možná bude vzpomínat jako na běžného – pravda možná trochu divočejšího – demokratického prezidenta. Občas si někdo vzpomene, jak si zkusil udělat vlastní vládu, jejíž členové ale vzápětí pohořeli ve volbách jak sedláci u Chlumce, někdo jiný se upamatuje na jeho častá vstřícná gesta vůči Rusku a Číně, a ještě další na účelové spojenectví s Andrejem Babišem. Ale ta hlavní vzpomínka nebude, až vybledne pěna dní, podle mého soudu pro mnoho lidí spojena s nějakými většími emocemi.

Bude to nejspíš hodně podobné jako u Václava Klause, kterého si dnes většina občanů pamatuje jako vcelku běžného prezidenta, který si to nakonec pokazil podivnou amnestií. A to uběhlo teprve pět let od chvíle, kdy skončilo Klausovo desetileté prezidentské působení, a od dob, kdy se o jeho zásazích každou chvíli vášnivě debatovalo.

Jestli dnes Miloš Zeman vzbuzuje u podstatné části společnosti velké emoce, dalo by se říci, že máme vlastně štěstí, protože se můžeme vášnivě rozčilovat nad politikem, který nepřevrací politický systém vzhůru nohama ani nelikviduje demokracii. V řadě jiných zemí bývalého východního bloku by byli za takovou hlavu státu vděční.

Přesto si myslím, že by české politice neškodila změna v obsazení Pražského hradu.

Ne snad, že by byl Jiří Drahoš nějakým spasitelem české politické scény. Ti, kdo si jej do takové role v nynější zjitřené atmosféře projektují, by byli po jeho případném vítězství nejspíše hluboce zklamáni. Stejně jako ti, kdo si od něj slibují tvrdý boj s premiérem Andrejem Babišem.