Jiří Strach: Svoboda není právo bezuzdně lhát

Může být režisér u filmu, který vidělo hodně přes milion diváků v kinech, ještě nervózní z toho, jak lidé přijmou jeho pohádku na Štědrý den?

Může a já napjatý z reakcí bývám. Ale v tomhle případě je přece jen film prověřený rokem v kinech, a tak by mohla být ta nervozita menší.

Roste, nebo klesá nervozita s postupujícím věkem a zkušenostmi?

Mládí bývá odvážnější. Když jsem dělal svůj druhý televizní film, jmenoval se Na zámku, bylo mi čtyřiadvacet a režíroval jsem Josefa Somra a Janu Hlaváčovou.

Jaké to bylo?

S odstupem si říkám, že poměrně drzé. Moje velká výhoda byla v tom, že jsem coby dětský herec měl odkoukáno, jak se Kachyňa chová k Hrušínskému, jak se Otakar Vávra chová k hercům. A podobně, jako se děti v cizojazyčném prostředí naučí třeba anglicky, já se na těch placech naučil „filmařsky“.

Stalo se někdy, že jste byl přijetím svého filmu zklamaný?

To byl třeba Santiniho jazyk podle románu Miloše Urbana, což rozhodně není žádná plážová literatura. Snažil jsem se udělat film, který má spoustu symbolik a skrytých významů a je zabalený do žánru mysteriózního thrilleru. A lidi se s tím nějak nepotkali.

Opravdu jste po filmu Vrásky z lásky vážně přemýšlel, že byste pověsil řemeslo na hřebík a šel studovat psychologii?

Vážně ano. Já v tom tehdy i přišel o peníze, protože jsem se stal koproducentem. Hodně jsem věřil, že film, ve kterém se po letech znovu herecky sejdou Radovan Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, bude fungovat. Ale nestalo se, mezi lidmi se rozkřiklo, že „je to film o důchodcích“, a tak nechodili. To zklamání tehdy bylo vážně silné. Čas to samozřejmě zahojil, uvědomil jsem si, že v reprízách tu budou Vrásky z lásky ještě dlouho.

Jsou reprízy pro režiséra důležité?