Blondýna, co kouká lidem do života

Vypadá to jako skvělá práce. Koukáte přes oko kamery jiným lidem do života a pak z toho uděláte film. Na ten pak zase další lidé chodí do kina a buď vidí příběhy podobné těm svým, nebo se radují, že to mají v životě jednodušší. A ona to taky skvělá práce je, jen trošku komplikovanější, než se může na první pohled zdát. Někdy to trvá roky, než na film vůbec seženete peníze a materiál natočíte, jindy vám natáčení vybouchne a není z toho nic. A někdy vám pomůže štěstí.

Láska v Afghánistánu

První větší film natočila režisérka Jana Počtová ve svých čtyřiadvaceti letech v Afghánistánu. Jmenoval se ESHQ (což znamená v jazyku dárí „láska“). „Rozešla jsem se tehdy se svou školní láskou, kterou jsem měla na vysoké, a chtěla jsem zmizet někam co nejdál,“ vypráví, co ji přimělo, aby se v roce 2004 na dva měsíce vypravila s organizací Člověk v tísni právě do Afghánistánu.

„Náhodou jsem tam potkala v továrně na koberce ženu, původem Afghánku, jejíž rodina utekla za války do Ameriky. Uměla paštunsky, jazyk urdú i anglicky, a hlavně mohla cestovat bez mužského doprovodu, což bylo klíčové. Protože kdybych si najala běžnou Afghánku, musel by s ní automaticky cestovat bratr, při setkání s jinou ženou by tam kvůli tomu mužskému doprovodu musel zase být nějaký muž s tou zpovídanou ženou a ty ženy by nebyly tak otevřené,“ popisuje Jana Počtová, že díky tomuto šťastnému setkání mohl vzniknout film, ve kterém dva měsíce sledovala čtyři různé ženy. A vedle nich se zabývala i příběhem vlastním.

„Bylo to relativně krátce po pádu tálibánského režimu a já měla pocit, že se po celé zemi můžeme pohybovat svobodně, a necítila jsem žádné nebezpečí. Což asi souviselo s tím, že jsem byla naivní. V Člověku v tísni mi pak trochu vynadali,“ vzpomíná režisérka. Ano, mladá hezká blondýna volně se potulující Afghánistánem, to opravdu nevypadá jako dvakrát dobrý nápad. K žádnému neštěstí ovšem nedošlo a materiál na více než padesátiminutový film byl nasbírán.

Jak se rodil Nerodič

Zatím poslední film, Nerodič, který právě teď v kinech na šesti příbězích ukazuje různé formy a uspořádání dnešních rodin, vznikal celých pět let. Námět měla Jana Počtová připravený už ve chvíli, kdy dokončila svůj předchozí větší projekt, Generaci Singles, díky níž vešla do širšího povědomí. První dva roky zabralo shánění finančních prostředků, další dva roky zabralo samotné natáčení Nerodiče a rok se film dodělával.