Proč to ten chlap dělá? Na důchod i pro okolí

Když sjíždíte z dálnice v Lovosicích – na jedné straně chemička a na té druhé cementárna –, těžko by vás napadlo, že jen kousek odsud jsou krásné vinice, ze kterých jsou vidět tři hrady, ale ani jeden jediný tovární komín. Jsou to vinice náležící k třebívlickému vinařství, které nese název Johann W. A výhled je z nich stejně úchvatný jako překvapivý.

Jméno Johann W. má podle majitele Jana Dienstla hned několik důvodů. „Prvotním záměrem bylo zkrátit název z původního Zámecké vinařství Třebívlice. Představte si, že sedíte v restauraci, přijde sommeliér a řekne – Zámecké vinařství Třebívlice, Müller Thurgau, pozdní sběr. To možná umřete žízní, než to dopoví. Navíc Johann se jmenuje můj táta. A hlavně tyto vinice kdysi patřily baronce Ulrice von Levetzow, což byla poslední přítelkyně a múza Johanna Wolfganga Goetheho.“ Johann W. přitom není jen název vinařství, ale také dvou prémiových vín, která podnik produkuje, jedno je bílé cuvée, druhé červené. Krátký název podniku je pak podle majitele dobře srozumitelný zahraniční klientele, která je pro podnik důležitá, což platí zejména pro návštěvníky z Německa, Ruska a Číny.

Třebívlické vinařství však nebudí pozornost jen svou nečekaně útulnou polohou a zvláštním názvem, mezi lidmi z oboru se o něm mluví opravdu velice často. Během mých letošních cest za moravskými vinaři na něj přišla řeč bůhvíkolikrát. Hlavním tématem byly, jak jinak, peníze. Jan Dienstl je známý z působení v někdejším Motoinvestu, následně EC Group, mosteckých dolech a poslední dobou ve chvaletické elektrárně. A v oboru se vášnivě debatuje nad tím, že do budování svého vinařství – a jak Jan Dienstl zdůrazňuje, tak i gastroprovozu – vložil takové peníze jako nejspíš nikdo jiný před ním. Což samozřejmě vzbuzuje zájem a spoustu otázek. Ta nejčastější přitom zní: proč to ten chlap dělá?

Jan Dienstl začíná své vysvětlení tím, že pochází ze severních Čech, konkrétně z Ústí nad Labem. V Třebívlicích poblíž Litoměřic koupil koncem devadesátých let starý mlýn a začal z něj budovat rodinné sídlo. „Tehdy za mnou přišli místní lidé a říkali mi, hele, tady bývaly vinice. Potkalo se to navíc s dobou, kdy už jsem měl k vínu čím dál silnější vztah a občas jsem se na Moravě hádal s některými vinaři o tom, jak to dělají. A oni mi říkávali, tak si to zkus, když jsi tak chytrej. A tak jsem to zkusil,“ popisuje první část příběhu. Tehdy osadil první čtyři hektary, pak několik dalších, v obci měl pronajatou menší budovu a tam zkoušeli víno vyrábět. Tahle fáze, která začala v roce 2002, podle Jana Dienstla trvala třeba čtyři nebo pět let. Pak se to rozjelo poněkud ve větším.

Brát z okolí

„Můj byznys byl vždycky virtuální, akcie, pohledávky, nic, na co by se dalo sáhnout. A to tady je, a velmi,“ říká. Stává se, že do vinařství často rádi investují lidé, kteří chtějí, aby za nimi „něco zůstalo“, a v původní profesi to tak není. Vedle finančníků se to týká třeba také advokátů. „Tahle motivace tam určitě hrála podstatnou roli. Je přece hezké vědět, že po vás může něco pěkného zůstat i za desítky let,“ říká Dienstl a pokračuje: „U mne byl ale ještě jeden velký důvod – a sice vybudovat něco, co podpoří také místní lidi z okolí. S vinařstvím máme spojenou i velkou gastronomickou část, tedy restaurace a velkou kuchyň. A do té bereme všechno tady z okolí – kachny, husy, maso, zeleninu, ovoce. A pokud se nám bude dařit, bude více a více těch, kteří z toho budou taky něco mít.“ Podle něj se i na stavbě samotného vinařství podíleli v drtivé většině firmy a živnostníci v okolí. „Stoly, židle, zábradlí, na tom jsme zaměstnali několik truhlářských dílen. Podobně v dalších oborech,“ vypráví.