Zemanovi klíčí soupeř

Dalibor Dědek dva miliony, Martin Burda milion a tři sta tisíc, Martin Wichterle půl milionu, Libor Winkler rovněž tak, Karel Komárek starší dvě stě tisíc. To je jen výběr ze jmen významných dárců; velké částky přišly i od jiných, jejichž jména třeba nejsou až tak veřejně známá. A další se chystají, že podstatně přispějí. Profesoru Jiřímu Drahošovi se začínají sbíhat prostředky na volební kampaň. Ještě důležitější než konkrétní částky pro něj může být poznání, že ho zajímavé postavy českého byznysu berou jako vážného kandidáta. Volby samozřejmě nerozhodují peníze ani podpora od úspěšných podnikatelů, nicméně lidé, o kterých je zde řeč, většinou nejsou zvyklí sázet na utopické projekty a chromé koně.

Jiří Drahoš ohlásil veřejně kandidaturu koncem března, byť o ní uvažoval již od podzimu. Od oznámení v rodném Jablunkově uplynulo zhruba čtvrt roku, za tu dobu se dostal na nějakých dvacet procent preferencí. To je na muže, jehož donedávna znal jen málokdo mimo akademickou sféru a státní správu, slušný výsledek. Jistě, nízká znalost kandidátových názorů a postojů může být pro preference daleko před volbou dokonce plus. Řada lidí v něm může vidět jen alternativu k Miloši Zemanovi, aniž by tušili, co jim Jiří Drahoš nabízí.

Pěkné preference po vstupu do soutěže ovšem nemusí nic moc znamenat, o tom by mohl dlouze vyprávět třeba bývalý předseda statistického úřadu, pak dočasný premiér a následně prvotní favorit prezidentské volby Jan Fischer. Právě jeho příklad by si měl Jiří Drahoš se svým týmem důkladně prostudovat, třeba i několikrát. Viděli by, že pouhá nabídka „slušné verze“ hlavy státu obvykle nestačí. Stejně tak by poznali, že snaha vyjít vstříc náladám voličů a nedráždit je nepříjemnými názory funguje jen tehdy, když je volba vzdálená a voliči ji nijak osobně neprožívají. Když se volba přiblíží, jdou „nevadínci“ stranou a začnou daleko více rozhodovat emoce, ať již pozitivní, nebo negativní. Kandidát, který nikoho moc neštve, může být fajn, ale taky ho nakonec nemusí dost lidí volit.

Ještě podstatnější bude ale nejspíš to, nakolik bude kandidát na prezidenta pro občany uvěřitelný. Jiřímu Drahošovi teď budou jistě mnozí lidé v dobré víře radit, aby hledal pozici, ze které neztratí Zemanovy odpůrce a může získat část jeho bývalých příznivců a voličů. Myslím, že takové uvažování by bylo od základu špatné. Ostatně právě až příliš viditelně promýšlená a zkonstruovaná snaha oslovit ty i tamty zkomplikovala nástup do kampaně Michalu Horáčkovi. Čeští voliči jsou v tomhle směru docela nekompromisní a velmi konzistentní. Pořádných volebních výsledků u nich dosahují kandidáti, kteří je sice mohou v mnohém štvát, ale jsou snadno k přečtení. Těm pak ve volbách odpustí i zdánlivě nepřekonatelné nedostatky.

Politika je samozřejmě také řemeslo. A některá pravidla tohoto řemesla jsou nevyhnutelná. Patří k nim schopnost jasně formulovat, zkratkou vyjádřit podstatné i třeba přesně vystihnout slabinu protivníka. V těchto řemeslných dovednostech má Jiří Drahoš viditelný handicap, alespoň prozatím. Na relativně jasné otázky odpovídá často zdlouhavě, zřejmě ve snaze postihnout co možná nejpřesněji danou problematiku. Z některých odpovědí lze zatím jen složitě vydestilovat jeho opravdový názor. V této disciplíně by ho asi Miloš Zeman roznesl na kopytech. I když je třeba poznamenat, že v debatě s protivníky byl Zeman naposledy v lednu 2013. Nedá se ale čekat, že by se vědec a akademik naučil politickou komunikaci tak dobře, aby mohl konkurovat chlapíkovi, který si ji piluje už dlouhá léta.