Premiérská jedenáctka

Shodou náhod se v profesi pisálka pohybuji už od roku 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Od té doby měla země jedenáct premiérů. Ten zatím poslední oznámil počátkem měsíce demisi.

Díky své práci mám řadu z těch mužů spojenou s nejrůznějšími zážitky. Václava Klause znám z dob jeho vrcholné formy, kterou by asi nejlépe charakterizovalo biblické sousloví „nechte malinkých přijíti ke mně“, stejně jako ze dne, kdy se viditelně nervózní prodíral davem na zasedání ODS po takzvaném sarajevském atentátu. Následníka Josefa Tošovského nemám spojeného s ničím, stejně jako o mnoho let později rovněž úřednického premiéra Jiřího Rusnoka.

U Miloše Zemana si pamatuji jeho přezíravý smích ve chvíli, kdy si dohodl opoziční smlouvu s ODS a na kameru ukazoval mnou napsaný titulek na první straně Lidových novin „Už je to téměř jisté, Zeman vládu nesestaví“. Ze Špidlovy éry nelze zapomenout rozhovory v šest ráno ani obrovskou úlevu v jeho tváři, když ho zařízl Stanislav Gross. Ten samý Gross, který byl o pár týdnů později při premiérském rozhovoru pro MF DNES desetkrát nervóznější než já a kolega Šídlo dohromady.

Jiří Paroubek by vydal na knihu, jeho telefonáty „tag podívejte, pane šéfredagtore“ bych uměl napodobit asi ještě dnes. Mirek Topolánek by mohl mít další celý svazek, ale nejdéle si budu pamatovat večer, kdy jsme si hlasitě vysvětlovali, kdo a proč si koho neváží. Ale nuda to ani s jedním z nich vážně nebyla.

Jan Fischer byl tišší než dva předchůdci, ale občas slíbil více, než mohl nebo chtěl vykonat. Petr Nečas se mi zapsal do hlavy superkorektním prvním rozhovorem a pak také dvěma žalobníčkovskými dopisy, v nichž si na noviny, které jsem vedl, stěžoval jejich německým majitelům. U prvního se omluvil, že mi neposlal kopii. Druhý poslal pár týdnů nato, opět bez kopie.

Dosud poslední, Bohuslav Sobotka, mi v lednu 2015 v Kramářově vile s pobaveným úsměvem vykládal, jak šikovně obklíčili Babiše, aby prosazoval program ČSSD. Zda se tak směje stále, nevím.

Bylo to s vámi, pánové, zajímavé. A doufám, že když ne s číslem dvanáct, tak alespoň třináct nebo čtrnáct přijde také nějaká dáma. Myslím, že by to zemi docela prospělo.