Na Everest bez kyslíku a dolů po zadku

V roce 1975 jste spolu s Reinholdem Messnerem jako první vylezli na osmitisícovku takzvaným alpským stylem, tedy bez kyslíku, nosičů a připevněných lan. Proč jste se tehdy vypravili na Hidden Peak tímto způsobem?

S Reinholdem jsme se potkali v šestašedesátém. Byli jsme na stejné vlně, oba jsme věřili, že dvojice, pokud jsou v ní dobří lezci a rozumějí si, může dokázat totéž, co velký horolezecký tým. A při zpětném pohledu musím říci, že mám radost, že jsme otevřeli novou éru lezení – dnes jsou malé týmy, či dokonce sólo výstupy velmi běžné.

Spojilo vás i to, že jste oba byli v lezení velmi rychlí?

V sedmdesátých letech nebylo moc lidí, kteří by lezli takovým tempem. Bylo to nalehko, svižné a dalo by se říci, že i elegantní.

Do historie jste se nejvíce zapsali, když jste s Messnerem jako první vylezli na Mount Everest bez kyslíku. Tehdy i drtivá většina doktorů věřila, že něco takového není možné. Neriskovali jste život?

Neřekl bych. Věděli jsme samozřejmě, že to bude těžké. Jenže už v padesátých letech se šerpové a švýcarští lezci dostali na Everestu bez kyslíku do výšky 8400 metrů. Takže vlastně zbývalo už jen pět set výškových metrů. Říkali jsme si, že bez tahání těžkých kyslíkových lahví by to mohlo být možné. A bylo.

Ve vzpomínkách popisujete, že to nebylo snadné a dost jste trpěli.

Místy jsme lezli po čtyřech a měli trochu problémy se zrakem. Ale byli jsme dobře aklimatizovaní, v základním táboře jsme byli dva měsíce, byli jsme silní a měli s sebou dva lékaře, kteří nám řekli, že to můžeme dokázat.

Z vrcholu Everestu jste prý jel po zadku. Jak si to mám představit?

Bylo mlhavo a hodně sněhu, viditelnost nic moc. Opustil jsem vrchol dříve než Reinhold, který ještě něco namlouval do diktafonu a filmoval. Byl jsem samozřejmě unavený, z jižního vrcholu to navíc není žádná snadná cesta. Tenhle způsob sjíždění jsem znal z Alp. Tak jsem si sedl a klouzal tím hlubokým sněhem. Když jsem chtěl zastavit, jednoduše jsem zabořil nohy do sněhu a zabrzdil. Pak jsem si stoupl, upravil směr a znovu. Ani nevím, kolikrát za sebou. Byl jsem dole v posledním výškovém táboře za hodinu, i když je to osm set padesát výškových metrů.

To je neuvěřitelná rychlost.