Miluji lidi, kteří hoří

Ve chvíli, kdy vychází tenhle rozhovor, jste už na expedici v Himálaji. Jaký je plán výpravy?

Jednoduchý, dojít do základního tábora pod horu Čo Oju a pak na tu horu vylézt.

Zhruba deset dvanáct dnů trvá, než se výprava dostane do předsunutého základního tábora ve výšce 5 600 metrů. Pokus o výstup na vrchol by tedy měl přijít někdy na samém konci září?

Pokud by byly ideální podmínky, tak asi ano. A ony i podle statistik ty vrcholové dny připadají na konec září a začátek října.

Když jste byla s výpravou Radka Jaroše na K2, zdolával se vrchol koncem července. To je takový rozdíl v počasí?

K2 je v Karákóramu, tam není letní monzun, takže pro výstup je ideální čas prázdnin. Čo Oju je jarně-podzimní záležitost.

Zaznamenal jsem zprávu, že se o výstup na vrchol chtějí pokusit „všichni členové výpravy“. Takže vy tentokrát budete kombinovat reportérku s horolezkyní?

Tahle výprava je specifická a to jsme si museli všichni ujasnit dopředu. Na klasické výpravě je každý sám za sebe. S námi ale jde kluk, který je dobrý atlet, skvělý lezec, jenže nevidí. A parta ho tam nemůže někde nechat. Moje priorita je vyprávět právě příběh nevidomého horolezce Jana Říhy, to znamená, že všechny moje sportovní ambice jdou stranou. Takže když se například Honza v sedmi tisících metrech rozhodne, že se bude otáčet, tak já jdu dolů.

Takže žádné „počkej tady“, já si tam zkusím vylézt a pak spolu slezeme.

Rozhodně ne. Stejně je na tom David „Daw“ Knill, to je Honzův vodič, i ostatní. Máme dopředu rozdělené trojice, ve kterých půjdeme. V té naší jde Daw, pak Honza a já tu trojici uzavírám. Před námi půjde trojka, ve které jsou vůdce výpravy Jan Trávníček, jeho přítelkyně Mirka a Aleš, ti budou asi rychlejší. Pak půjde ještě jedna trojka. Ve výpravě jsou i naši dva kamarádi z Beskyd, výborní horolezci, kteří asi půjdou trochu vlastním stylem. Ale všechno taky může být jinak, než myslíme.