Lidi to chtějí

Prvního září nastoupil do vězení Marek Dalík, někdejší pravá ruka taktéž někdejšího premiéra Topolánka. Mnozí zajásali, že „konečně“, mnozí další si jistě oddychli, že „jde on, ne my“. A já měl takový divný pocit…

S Markem Dalíkem jsem mluvil jedinkrát v životě, během jeho první velké aféry v roce 2004, známé jako „případ Kořistka“. Snažil se mi tehdy vyložit, že je v tom celém nevinně a že to bylo úplně jinak. Moc mě nepřesvědčil.

Dál už jsme se potkávali výlučně prostřednictvím stránek novin, v nichž jsem pracoval. Rok 2006 a Dalíkovo vychloubání, jak „mají“ dva konkurenční poslance a kopnou Paroubka „do pr….“. Rok 2009 a „slavný“ pobyt v toskánském Monte Argentariu. A konečně od roku 2010 se vyvíjející případ transportérů Pandur, který vyvrcholil Dalíkovým stíháním a odsouzením. K tomu pár podivných kšeftů tuhle a zase tamhle. Nic, co by ve mně vyvolávalo jakékoli sympatie. Naopak.

Přesto jsem s velkými rozpaky hleděl na on-line přenosy od bran věznice, sázky na to, zda k trestu nastoupí, či ne, nebo na články s gustem popisující nastávající vězeňský režim. Jistě, lze namítnout, že si za to chlapec svou kariérou může sám. I tak je ale podle mého názoru podstatný rozdíl mezi veřejným zájmem, v jehož rámci se mají popisovat problematické kšefty mocných mužů i jejich podržtašků, a veřejným voyeurismem před ruzyňskou branou.

„Lidi to chtějí,“ říkává se s oblibou v podobných situacích. No a co, ať chtějí. Stejně jako by slušný člověk neměl nadbíhat „chtění lidí“ vyčuranou protiromskou rétorikou (že, pane ministře), tak by do civilizované společnosti mohla podle mého soudu patřit i určitá velkorysost vůči těm, kteří si jdou odkroutit svůj trest. To je celé.

•••
Milé čtenářky, milí čtenáři,
​​​​​​​přeji vám krásný začátek podzimu a příjemné čtení.