Kdy nás auto samo odveze

Tati, víš, jaké bych chtěla mít auto?

Nevím. Aby bylo hodně rychlé?

Takové, které by mě samo dovezlo k babičce.

Taková ještě nejsou, ale než budeš velká, určitě budou.

Tuhle konverzaci jsem vedl se svou šestiletou dcerou letos koncem jara. Teď, v půlce léta, sedím v bílém modelu Tesla, který mne veze po rakouské dálnici z Grazu směrem na Villach. Ano, veze, protože já neřídím. Jen tak asi jednou za dvě minuty sáhnu na vteřinu na volant, abych dal autu na vědomí, že tu pořád jsem a dávám pozor. Auto zpomaluje a zrychluje podle toho, jestli se blížíme k jiným autům před námi nebo jestli máme volno. Ten pocit byl nejprve divný, nastavit rychlost na 130 kilometrů v hodině, dvakrát za sebou zmáčknout páčku autopilota, složit ruce do klína a věřit, že to pojede samo. A ono jede. A zvyknout si na to se dá docela rychle. Ostatně nebylo to poprvé, v menší rychlosti a s častějšími dotyky volantu jsem si něco podobného vyzkoušel i v Praze, ve Volvu XC 90.