Na co nemám

O výkonech, které bych nikdy nezvládl – a o srpnovém Reportéru.

Bylo to v létě 1996, na silnici vysoko ve francouzských Alpách. Já, ve dvaadvaceti přesvědčen o své fantastické kondici, šlapu do pedálů směrem na průsmyk Col de l’Iseran. Jedu, co to jen jde, mám pocit, že to je celkem slušná rychlost. Najednou zezadu slyším hovor, přidám tedy ještě na tempu, pot ze mě lije, srdce buší jako o život, mžitky před očima. O minutu později mne míjí pán s dámou, oba šedovlasí, nějakých pětašedesát, jedou nahoru a přitom si povídají. Než jsem dosupěl na vrcholek, měli v sobě každý pivo, nasedali a zvesela uháněli dál. V tu chvíli jsem naplno pochopil, že jsou na světě výkony, na které nemám a nikdy mít nebudu.

Za léta, co od té doby uplynula, jsem se s tímhle vědomím naučil docela dobře žít. A o to větší obdiv mám k těm, kteří to dokážou. Třeba jako kolega Tomáš Poláček, který zkraje července vyrazil na cyklistický závod po hřebenech hor, aby mohl pro čtenáře Reportéra popsat atmosféru a lidi na šíleném, ale krásném závodě na 1 000 mil. Na to, abych tam týden šlapal jako on, bych fakt neměl. A to už vůbec nemluvím o těch, kteří to jezdí celé a ještě vyhrávají.

Na co bych neměl už vůbec, je výprava do boji zmítané Libye, přímo na frontovou linii, kde válčí příslušníci misurátských milicí s bojovníky Islámského státu. Tam, kde jde doopravdy o život a kam se vydal fotoreportér Stanislav Krupař. Nedokázal bych tam ani odjet, natož ještě pořídit silnou a syrovou reportáž a výmluvné fotografie.

Naštěstí jsou tu ale právě ti, kteří na to mají. A tak vám můžeme reportáž z libyjské Syrty přinést zde a tu z hřebenů českých hor zase zde. A těm z vás, kteří jste na tom se svými limity podobně jako já, snad mohu prozradit, že i Tomáše občas pekelně bolely nohy a že Standa měl chvílemi hrozný strach.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám, ať vám to po celý zbytek léta šlape jako těm dvěma šarmantním cyklistům pod průsmykem. A také, ať se vám srpnový Reportér dobře čte.