Logo

Singer: Roky 2016 a 2017 vidím optimisticky

foto Marek Kučera.

Jak se bude dařit české ekonomice? Nemáme se už raději chystat na další propad? Guvernér České národní banky Miroslav Singer pro to neshledává důvod. „Trošku jsme si odvykli, jaké to je, když se daří, tak máme hned strach, že se to zase pokazí,“ říká v rozhovoru o stavu ekonomiky, měnových intervencích, negativních úrokových sazbách a o svém působení v bankovní radě ČNB. Vedení centrální banky přitom Miroslav Singer v červnu, kdy mu vyprší mandát, opustí.

V bankovní radě jste již jedenáct let, první tři roky – před začátkem krize – musely být ze zpětného pohledu selanka.

Kupodivu ne. My jsme tehdy měli ještě spoustu práce kolem „zombie“ těch zesnulých bank z devadesátých let, které bylo nutné dořešit, položit do rakví a umožnit jim důstojné spočinutí na pohřebišti. Nebyla to taková selanka, ale neřešila se makroekonomika.

S některými lidmi, kterých se tenhle proces kolem bank týkal, jsem v uplynulých letech mluvil a oni oceňovali váš osobní věcný přístup.

Bylo nutné najít nějaká řešení, která by byla kompromisem zájmů všech zúčastněných stran. Svým způsobem jsem k tomu měl i vzhledem k předchozímu působení v restrukturalizacích u PricewaterhouseCoopers (PwC) i ve skupině Expandia dobrou průpravu.

Šlo tedy zpočátku spíše o úkoly, které jsou z pohledu veřejnosti méně viditelné?

Ano, patřil sem i personální audit, snižování počtu zaměstnanců – v tom ČNB nekopíruje řadu jiných bobtnajících institucí – a také začlenění dohledu nad pojišťovnami, burzou a kampeličkami. Tedy spousta důležitých věcí, ale ne takových, které by poutaly širší pozornost.

Od dob propuknutí finanční a následně ekonomické krize se ovšem úloha ČNB velmi zvýraznila.

Na počátku, po pádu Lehman Brothers, jsme ještě s guvernérem Zdeňkem Tůmou museli ujišťovat veřejnost o stabilitě našeho bankovního systému. Přestože si to lidé možná úplně neuvědomují, jsme jedna z mála zemí, která nemusela sanovat svůj finanční systém.

Měli jste v některé chvíli obavu, že to bude nutné?

Obavy o celý systém jsme neměli, jen dílčí. My jsme se tehdy snažili uhájit zásadu – a já dodnes myslím, že správnou – že vklady nemusí být stoprocentně pojištěné. (V roce 2009 se v reakci na krizi přijalo celoevropské rozhodnutí o pojištění vkladů do výše 100 000 eur – pozn. red.). Tu bitvu jsme na evropské úrovni slavně prohráli. Ale ještě než k tomu pojištění došlo, byla tu koncem roku 2008 přeci jen obava, že by mohla část vkladů začít odtékat. S tehdejším ministrem financí Kalouskem jsme měli dohodu, že kdyby nějaký významnější odliv začal, mohu mu zavolat klidně o půlnoci a on by pak vystoupil s ujištěním, že i náš stát se za vklady zaručí. Tato obava se ale nenaplnila.

Chápu správně, že důvěra k bankám je u nás asi relativně vysoká?

Podpořte Reportér sdílením článku